Článek
Ještě než byste stačili obdivovat gotické katedrály a barevné cechovní štíty, zasáhla by vás vlna pachů tak intenzivních, že by vám možná zatajil dech. Středověk totiž voněl zcela jinak než naše vydezinfikovaná doba – a rozhodně ne vždy příjemně.
Ulice plné odpadků a výkalů
Středověké město nemělo kanalizaci v moderním slova smyslu. Odpadní voda, výkaly i obsah nočníků se běžně vylévaly přímo z oken do ulic s pokřikem „Pozor, voda!“ Sice existovala obecní nařízení, která měla tyto praktiky regulovat, ale dodržování bylo často vlažné. V dešti se z ulic stávaly potoky plné nečistot, v letních vedrech zase páchly zapečené organické zbytky.
Na dlažbě se povalovaly zbytky jídla, hnůj z koňských povozů i exkrementy zvířat volně pobíhajících po ulicích. Vepři, slepice a kachny sloužili jako živé odpadkové koše, požírající organický odpad. Města sice zaměstnávala tzv. metaře, kteří měli ulice čistit, ale jejich práce byla jako Sisyfův kámen – sotva něco uklidili, už tam bylo zase plno.
Zápachy řemeslných dílen
Každé řemeslo přinášelo své specifické aromaty. Koželuhové používali ke zpracování kůží psí a holubí trus, moč i dubovou kůru – kombinace, která se nesla okolím na desítky metrů. Barvíři pracovali s kysle páchnoucími mořidly, mezi něž patřila i zkažená moč, která dodávala látkám živé barvy.
Řezníci odkládali vnitřnosti a krev do nádob či přímo do uliček za boudy, kde v teplých dnech produkovala hnilobný zápach. Rybí trhy voněly intenzivně po mořských produktech v různých stádiích rozkladu. Kováři zase přispívali kouřem z kovářských výhní a pachem spálených kopyt při podkování koní.
Tělesná hygiena – nebo spíše její absence
Oproti dnešku se lidé v středověku koupali zřídka. Církev dlouhou dobu šířila představu, že časté mytí může být hříšné – voda prý otevírá póry, kterými do těla vstupují nemoci. Spodní prádlo se měnilo nepravidelně, vnější oděv ještě řidčeji. Bohatší lidé sice navštěvovali lázně, ale jednalo se o společenskou záležitost jednou za několik týdnů či měsíců, ne o denní rituál.
Lidské tělo v kombinaci s těžkými vlněnými a lněnými oděvy, které se praly málokdy, vytvářelo charakteristický tělesný pach. Ten se snažili maskovat směsí růžové vody, levandule či jiných vonných látek, ale spíše to vytvářelo zvláštní kombinaci než skutečnou čistotu.
Zvláštní medicínské praktiky
Středověká medicína přinášela další olfaktorické zážitky. Léčitelé používali aromatické byliny k vymítání „zlých výparů“, krvepouštění bylo běžným zákrokem s vlastním krvavým pachem. Rány se ošetřovaly různými mastmi, které často obsahovaly živočišné tuky a mohly snadno zahnít.
Mor a jiné epidemie přinášely zápach smrti a rozkladu. Lékaři nosili slavné „morové masky“ s dlouhým zobákem naplněným vonnými bylinami, které měly chránit před nakažlivým vzduchem – samy o sobě svědectví o tom, jak intenzivní musely být pachy nemocí.
Vůně, které potěšily
Ne všechno ale bylo nepříjemné. Ve městech se linula vůně čerstvě pečeného chleba z pekáren, sladká vůně medu z medovinářství, dřevěný dým z krbů a kamen. Kostely voněly kadidlem, včelím voskem ze svíček a starým dřevem. Na tržištích se mísily aromaty čerstvých bylinek, koření, ovoce a sýrů.
Na venkově převládaly přirozenější pachy – seno, pole po dešti, les, hnůj na poli používaný jako hnojivo. Nebyly to sice vůně, které bychom dnes považovali za „čisté“, ale byly součástí běžného života a lidé je přijímali jako samozřejmost.
Závěr: jiný nos, jiné vnímání
Pro středověkého člověka byl tento svět pachů naprosto normální. Jejich čichové receptory byly nastavené jinak než ty naše, adaptované na čistící prostředky, deodoranty a parfémované všechno. Co by nám dnes připadalo jako nesnesitelné, pro ně bylo prostě součástí každodenního života.
Kdyby někdo ze středověku zavítal do naší doby, pravděpodobně by ho zase šokovaly naše chemické vůně, sterilní čistota a absence „přirozených“ pachů. Cesta do středověku by tak byla nejen dobrodružstvím pro oči, ale především extrémním testem pro náš nos – testem, který by většina z nás pravděpodobně nezvládla bez výrazného odporu.
