Článek
Naše Klárka vždycky ráda kreslila. Od malička měla ve všem pastelky – i v posteli pod polštářem, i u snídaně. Když jí bylo šest, začala víc tvořit postavy. Holčičky, zvířátka, občas princezny. Obvyklé věci.
A pak jednoho dne nakreslila obličej. Jen obličej. Z profilu. Černé vlasy, ostrá brada, podivně úzké oči.
„Kdo to je, zlato?“ zeptala jsem se.
Klárka jen pokrčila rameny. „Nevím. Asi paní z lesa.“
Zasmála jsem se. Děti mají bujnou fantazii.
Ale další den ho nakreslila znovu. Tentokrát s dlouhými rukama.
A pak znovu. A znovu. Každý den jeden nový list.
Vždy ten stejný obličej – lehce jinak stínovaný, někdy s úsměvem, jindy s výrazem, který bych popsala jako… očekávání. Tvář, která jako by čekala, až ji někdo pozná.
Po týdnu jsme se s manželem začali bavit, jestli to s někým neprobrat. Ne psychiatrem – to zní moc vážně – ale třeba s učitelkou ve školce.
Nakonec jsme se rozhodli, že to necháme být. Děti kreslí věci, které je zaujmou. Klárka nikomu neubližuje, nestraší nás, prostě jen – kreslí. A pokud je to nějaká imaginární kamarádka, svět se nezboří.
Ale bylo to zvláštní.
Nikdy neřekla, že ji zná. Nikdy nepoužila jméno. Jen pokaždé, když ji nakreslila, si ji položila vedle sebe a řekla tiše: „Dneska se na mě dívala.“
A pak přišly prázdniny.
V červenci jsme jeli na prodloužený víkend do hor. Chalupa u lesa, klid, žádný signál, čistý vzduch. Klárka byla nadšená – sbírala šišky, honila motýly, večer si v posteli kreslila pod baterkou. Samozřejmě – zase tu tvář.
A pak přišla neděle.
Šli jsme na kratší túru, jen kolem malého jezírka pod kopcem. Klárka najednou ztuhla. Ukázala prstem mezi stromy.
„Tam je,“ řekla tiše.
My s manželem se otočili – nikdo tam nebyl. Jen kmeny stromů, kapradí a trocha ranní mlhy.
„Klárko, kdo tam je?“
Podívala se na mě, trochu zmateně. „No přece ta paní. Ta z obrázků. Stála tam.“
Už jsme to víc neřešili. Přes den byla v pořádku, hrála si, večer usnula jako zabitá. Ale já na to místo pořád myslela. Až moc konkrétní. Až moc přesvědčivě to řekla.
Druhý den ráno jsme se chystali odjet. Klárka si sbírala kamínky z cesty, já balila věci.
Manžel se mezitím šel projít. Když se vrátil, byl trochu bledý.
„Za tou pěšinou… je starý pomníček,“ řekl tiše.
Zpozorněla jsem.
„Měla jsi pravdu. Asi je to starý hřbitov nebo něco. Ale na jednom kameni je fotka. Zčernalá, ale…“
Nadechl se.
„Vypadá jako ta žena z Klárčiných kreseb.“
Šli jsme se tam podívat všichni. Klárka stála u kamene jako přikovaná.
„To je ona,“ řekla potichu.
A pak:
„Teď už se neusmívá.“
Fotka byla téměř setřená, porostlá mechem, ale silueta opravdu odpovídala. Úzká tvář, černé vlasy, pohled do strany. Na kameni bylo jen:
„Marie V., 1943–1966. Spíše v tichu než v míru.“
Když jsme se vrátili domů, Klárka přestala kreslit. Pastelky ležely týden na stole, netknuté.
Pak jednoho večera přišla za mnou a podala mi čistý papír.
„Už mě nepozoruje,“ řekla.
A nic víc.
Dodnes nevím, co se stalo. Ani jestli si tu tvář jen vysnila, nebo si ji pamatovala z nějaké staré fotky, kterou viděla kdysi dávno. Ale od té doby ji už nikdy nenakreslila.
A já ten papír – ten prázdný, čistý – dodnes schovávám.
Je zvláštní, jak někdy nepřítomnost říká víc než stovky tváří.
