Článek
Jsme tři přátelé z Brna – Zbyněk, Ivan a já, Viliam. Ročníky 1957, 1958 a 1959. Seznámili jsme se během základní vojenské služby, kterou jsme po přijímači absolvovali od listopadu 1983 do září 1984 u stavebního vojska. Stavěli jsme tam atomovou elektrárnu v Jaslovských Bohunicích. Každý z nás sloužil na jiné pozici, ale dodnes se shodujeme, že to nebyl ztracený čas.
Všichni tři máme vysokoškolské vzdělání. Stejně jako většina mladých lidí jsme byli „povinně“ členy SSM – Socialistického svazu mládeže. Obvykle od střední školy, přes vojnu až po první zaměstnání. Kdo nechtěl zbytečně dráždit kádrové oddělení nebo si zavřít cestu k alespoň mírnému profesnímu postupu, zůstával členem SSM a zároveň se automaticky stal i členem ROH – Revolučního odborového hnutí.
Zbyněk: předseda SSM, komunista – a přesto člověk
Na náš útvar přišel asi pátý den po našem nástupu nový absolvent Zbyněk. Přivítali jsme ho a ptali se, co bude na útvaru dělat. Odpověděl stručně: „Budu předsedou útvarového SSM.“
Namítl jsem, že bychom ho přece museli zvolit. Jeho odpověď byla klidná a stručná: „Zvolíte.“
A tak se i stalo. Pověřený místopředseda, npor. Ing. Dvořák, svolal zasedání útvarového SSM s jediným bodem programu – volbu předsedy. Byli jsme rádi, že to budeme mít rychle za sebou. Na našem útvaru stavebního vojska, kde sloužilo přibližně 2 000 vojáků, bylo členy SSM asi 500 z nich – především absolventi, vojáci se středoškolským vzděláním a několik mladších vojáků z povolání. Zbyňka jsme zvolili jednomyslně.
Teprve později jsme zjistili, že je také členem KSČ. Přesto – nebo možná právě proto – jsme si ho vážili. Pocházel ze staré dělnicko‑odborářské rodiny, vyučil se zedníkem, na učňovské škole vstoupil do KSČ, dodělal si maturitu a následně vystudoval stavební fakultu. Byl mimořádně pracovitý, lidský a férový. Nikdy nás politicky neagitoval ani neprosazoval „vedoucí úlohu strany“. Přestože po roce 1989 členství v KSČ ukončil, zůstal člověkem s výrazným sociálním cítěním.
Po vojně pracoval jako stavbyvedoucí na různých stavbách. Členství v KSČ nikdy nevyužíval ke kariérnímu postupu, jak jsme to viděli u řady jiných. Po listopadu 1989 působil jako investiční technik a později vedoucí investic významné kulturní instituce. S jeho jménem je spojen rozvoj a obnova řady kulturních památek. Byl a zůstává naším přítelem a dobrým člověkem.
Ivan: jazykově vybavený odborník, který řekl „ne“
Ivan byl fešák. Otočila se za ním každá holka. Když jsme šli na vycházku do Piešťan, dokázal stát i hodinu před zrcadlem, aby dobře vypadal. Už na vojně mluvil výborně německy i anglicky.
Po návratu do civilu se zaměstnal ve významném brněnském výstavním podniku. Díky vzdělání, praxi z vojny a jazykovým znalostem se brzy stal koordinátorem zahraničních výstav. To neuniklo pozornosti kádrového oddělení. Po čase se kolem něj začali pohybovat zástupci vládnoucí strany a „nenápadně“ zjišťovali jeho zájem o vstup do KSČ.
Ivan zájem neměl. Jednoznačně. Jednak pocházel z věřící rodiny, jednak argumentoval tím, že jeho pracovní výsledky nesouvisejí s rozvojem stranické práce. Výsledkem jeho odmítání bylo postupné omezování zahraničních výjezdů a přidělování domácích úkolů na referentské úrovni.
Změnu systému po roce 1989 přivítal s úlevou. V novém ekonomickém prostředí začal podnikat ve stejném oboru. Dosáhl řady úspěchů – i několika zklamání, jak už to v tržním prostředí bývá.
Viliam: tlak, odmítnutí a rozhodnutí odejít
Na státnicích jsem dostal otázku z „MAFIE“ – marxismu‑leninismu – od zasloužilé soudružky prof. RSDr. … : „Vysvětlete, co chápete pod Poučením z krizového vývoje v ČSSR.“ Nebyla to otázka z krizového managementu, ale směs frází o gnoseologickém vývoji našich myslí v souvislosti se vstupem sovětských vojsk a potlačením takzvané kontrarevoluce.
Soudružka profesorka nebyla příliš spokojena. Dostal jsem dvojku a při gratulaci mi nezapomněla dodat: „Soudruhu inženýre, podívejte se na gnoseologické základy vědeckého komunismu, v životě to budete potřebovat.“ Nikdy jsem je nepotřeboval.
Od roku 1984 jsem pracoval v ekonomickém útvaru podniku. Začínal jsem jako referent zásobování, postupně se učil zásadám materiálně‑technického zabezpečení a řízení oběžných aktiv. Byla to tvrdá, ale cenná manažerská škola. V roce 1986 mě tehdejší ředitel navrhl do vedoucí funkce a stal jsem se vedoucím útvaru MTZ v podniku s 2 500 zaměstnanci.
Na útvaru pracovalo 82 lidí, většinou ve zralém věku. Přijmout fakt, že jejich vedoucím je 27letý inženýr, nebylo snadné. Navíc zde působili tři členové KSČ, kteří svůj politický vliv v pracovních otázkách neváhali zneužívat.
Postupně jsem začal pociťovat tlak kádrového vedení. Při neplnění plánu se odpovědnost přenášela na můj útvar. Po jednáních se zahraničními firmami jsem musel sepisovat podrobné protokoly pro oddělení zvláštních úkolů i kádrové oddělení. Koncem roku 1988 za mnou přišel předseda podnikového výboru KSČ a bez obalu mi řekl: „Musíš vstoupit do strany.“ Odmítl jsem. Opakovaně. Nakonec mi sdělil, že bez vstupu do KSČ mi nikdo negarantuje setrvání ve funkci.
Byl jsem rozhodnutý odejít. Měl jsem podporu rodiny i přátel. Nechtěl jsem být členem KSČ ani psát zprávy o tom, s kým jednám.
Pak přišel rok 1989.
Po změně režimu jsem několik let pracoval v Rakousku. Využil jsem své jazykové a manažerské znalosti a zbytek profesního života jsem strávil v manažerské a pedagogické praxi – až do dnešního aktivního důchodu.
Proč to píšeme dnes
Chtěli jsme zapomenout na dobu, kdy kvalitu života určovala „vedoucí úloha strany“. Některé věci ale zapomenout nejde. Vzpomněl jsem si na své státnice, když jsem četl vyjádření současného prezidenta Petra Pavla o tom, jak pochopil události roku 1968 na základě návštěv rodinných přátel ze Sovětského svazu a výkladu svého otce.
Ne, pane prezidente. Nemáte pravdu.
Jsme jen o rok či dva starší než vy. Prožili jsme stejnou dobu. Každý z nás měl možnost se rozhodnout – vstoupit do KSČ, nebo nevstoupit. Přijmout nabídku, nebo ji odmítnout. Nemusel jste být členem KSČ, nemusel jste být předsedou ZO KSČ, nemusel jste se stát rozvědčíkem.
Nemusel jste nic z toho.
Podstata je jednoduchá: chtěl jste.
