Článek
Jedněmi je mu vyčítáno, že se v minulém režimu stal členem KSČ, jiní jsou shovívavější a vyčítají mu spíše slova z jeho životopisu, o nichž tvrdí, že vyjádřit se k létu roku 1968 nemusel a že to bylo nadbytečné. Že to byla jeho vlastní iniciativa.
Moc bych se divil, že by se důstojník ČSLA nemusel vyjádřit, když víme, že to byla stěžejní otázka v čase takzvaných prověrek konaných ve jménu očisty strany a ke slávě Sovětského svazu. Já si naopak myslím, že se pan Pavel vyjádřit musel a že tak učinil způsobem známým ze rčení o koze a vlku, tedy nikoli způsobem planoucího komunisty:
„Velký vliv na mé pozdější názory mělo léto roku 1968. Tehdy byli u nás na návštěvě přátelé ze Sovětského svazu. Právě na kontrastu mezi nimi na jedné straně a protisovětskými náladami na druhé mi otec srozumitelně k věku vysvětlil podstatu situace. Bylo to účinnější než cokoli jiného a také trvalejší. A posměch ve škole ze strany spolužáků pro mou oblibu našich přátel mě v názoru tenkrát pouze utvrdil,“ uvedl tehdy Pavel.
Životopis je podle něj nutné vnímat v kontextu doby, ve které vznikal. „Chtěl jsem hlavně dělat svou práci, která mě bavila. Do stovek hlášení jsem psal ty stejné fráze, jejichž smyslem bylo jen splnit formální povinnost,“ vysvětluje jeden z favoritů lednových voleb (zdroj).
Jak se mohlo stát, že někdo chtěl dělat svoji práci a splnil proto očekávání těch, kteří by mu v tom mohli snadno zabránit? Je to něco jiného, než si doma poslouchat Karla Kryla a pak jít poslušně k volbám a potvrdit tím vedoucí úlohu KSČ? Té samé KSČ, jejíž moci se ve svém životopisu rovněž podvolil pan Pavel? Někteří namítají, že gen. Pavel byl důstojníkem armády, která byla připravena bojovat s demokratickým světem a tedy i proti nám samým. Proti vlastnímu lidu toužícím po svobodě a demokracii. Proti nám, kteří své toužení a vůli projevovali jak? U voleb tedy rozhodně ne. Naopak. K volbám lid chodil „uvědoměle“ posilovat tu samou moc, nad níž pak „vítězil“ posloucháním Kryla a třeba i Hlasu Ameriky nebo Svobodné Evropy. Proč? (Chudáci disidenti v takové atmosféře odevzdanosti a apatie!)
Mnozí lidé chodili k volbám i proto, že stejně jako pan Pavel chtěli dělat svoji práci. A když už jsem zmínil ty výhrady k důstojníkovi ochotnému postavit se v případě nutnosti i západním demokraciím, pak bychom pro hlubší pochopení tehdejší doby neměli také zapomínat na naše zbrojovky. Ty nevlastnil Petr Pavel ani v nich nepracoval. Možná mezi jejich tehdejšími zaměstnanci jsou i dnešní kritikové zvoleného prezidenta. Možná říkají, že tam museli pracovat, protože to chtěli oni, komunisti. Tak to určitě. To určitě chtěli. Stejně jako určitě chtěli, aby lidé chodili k volbám zodpovědně a uvědoměle. Komunisty musela jistě těšit ta téměř stoprocentní volební účast a téměř stoprocentní podpora, za níž byli jistě vždy pochváleni i vedením Sovětského svazu. Nevím, jestli byli kdysi v naší armádě i nějací fanatici, kteří si přáli vojensky porazit Západ. Pochybuji. Výkřiky, že gen. Pavel byl připraven se takového ozbrojeného konfliktu zhostit, jsou však nesmyslné. Nikdo si válku nepřál. Obě strany měli armádu a její zbrojní arzenál především k udržení rovnováhy sil. A zaměstnanci zbrojovek to jistě vnímali stejně.
Jistěže lidé měli důvod se obávat nepříjemností v případě, že by odmítli jít k volbám. Ale netřeba si lhát, že všichni. Důvod k obavám měli jen lidé určitých profesí a postavení.
A nyní k tomu stále vytěsňovanému a pro mnohé otravnému tématu, jímž je ta magická plenta ve volební místnosti.
Občan přichází do volební místnosti, členové komise jej vítají pozdravem i očima. A on, jinak svébytný člověk odhodlaný projevit svůj vzdor a vůli po svobodě, si uvědomí, že si není úplně jistý, kde má propisku, aby to té moci nandal, seškrtal. Představí si, jak za plentou štrachá v aktovce, vyndává z ní půlku chleba, pytlík mlíka, osminku másla, deset deka vlašáku a kdo ví, co ještě, než na dně najde propisku. Hrozná představa! Přicházejí další voliči. Nechce zdržovat. Aby tak za plentou ještě zapomněl v tom spěchu a rozčilení z možnosti být sám sebou ten vlašák. Ten přece volební komisi nenechá! Nebo to máslo. Čím by pak doma žena dětem namazala skývu? A má jasno: „Kašlu na to, dneska jim to ještě hodím. Až někdy příště.“
No nevím. Můj otec tohle neřešil. Nemusel ani za plentou nic „upravovat“. Vzpomínám, jak jednou přišel od voleb a na stůl položil kandidátku.
Kdysi jsem zpoza plenty uslyšel slova jednoho z členů volební komise pronesená na moji adresu. Nebylo možné je neslyšet. Bylo to přímo zvolání. Dost hlasité a rozverné. Dokonce protistátní, neboť vyjadřovalo, byť jistě přehnanou, nedůvěru k poctivosti voleb: „Stejně všechny platí.“ To zvolání dokonce pobavilo ostatní členy komise jako dobrý vtip.
Neškodilo by se v tom všem povýšeném moralizování a odsuzování druhých zamyslet nad tím, jakou společností jsme byli a proč. Zamyslet se nad tím, z čeho pramenila ta apatie. Ta víra v to, že sám nic nezměním (tedy neudělám nic). Ta jakoby kolektivní a paralyzující psychóza, bez níž by se minulý režim nemohl obejít. O niž byl celou svou vahou opřen. Tak silný a mocný a současně tak křehký a zranitelný, že v podstatě držel pohromadě jen kolektivním šalebným pocitem. Sebeklamem.
