Článek
Dochází ke zkreslování nedávné historie prosíváním faktů nebo dokonce o jejich nahrazování naroubovanými ratolestmi pláňat.
Ale to nám přece dělal minulý režim. Mazal blátem skutečné kvality vznikající za první republiky i po ní. Mazal blátem i jejich nositele. Byla to trvalá snaha přetínat vztahy ke všemu, co se režimu nehodilo a co zpochybňovalo jeho domnělé kvality, jeho legitimitu a základy, na kterých stál.
Proto je paradoxem té naší polistopadové svobody, že si to dnes děláme sami. Steleme si do vlastního hnízda otrávená vejce, jejichž obsahy společnost oslabují. Rozleptávají vědomí o událostech i o lidech, kteří v nich sehráli významnou roli. Někdy by se mohlo dokonce zdát, že se stále více lidí stydí za to, že před 35 lety nebyli jen lhostejnými, ale podpořili a urychlili vývoj událostí spějících ke změně režimu.
Jako by se jim zalíbila představa, že všechen ten vzdor, revolta, rebélie a projevy statečnosti a odvahy byly ztrátou času a jen rušily ten tolikrát vyzdvihovaný klid na práci. Jako by ten Listopad byl pouze a jen výsledek nového větru ze země Sovětů, kde jej rozfoukal Michail Gorbačov.
Václav Kříž ve svém článku ( 17. listopad a kdo se o něj skutečně zasloužil. Charta 77 to nebyla!) připisuje zásluhu o 17. Listopad 89´Michailu Gorbačovovi, Drahomíře Dražské a Ludvíku Zifčákovi.
Ani v nejmenším neodmítám a nezpochybňuji známá fakta a okolnosti, které předcházely 17. listopadu ani roli Michaila Gorbačova nebo Drahomíry Dražské a Ludvíka Zifčáka.
Ale považuji za nutné připomenout, čeho tehdejší komunistická moc zneužila a nač současně spoléhala. Jistěže byla znepokojena a bezradná, když v Michailu Gorbačovovi ztrácela oporu, záštitu a možného poskytovatele intervenční pomoci. Ostatně to bylo každému jasné už před 17. listopadem.
Podle jedné teorie tehdejší moc chtěla zkrotit občany, kteří inspirováni revoltami u našich sousedů projevovali ochotu jít cestou změn k demokracii. Tedy vyprovokovat k projevům vzdoru a následně potrestat - zastrašit. Podle jiné teorie existovala mocenská klika, která potřebovala, aby se tvrdé jádro moci dostatečně zdiskreditovalo brutálním zásahem a muselo pak uvolnit místo těm, kteří by dokázali cestou kompromisů zachovat vedoucí úlohu KSČ.
Tak či onak bylo zapotřebí přesvědčivých a výrazných projevů vůle po svobodě, na které by bylo možné reagovat silou.
Kdo se tedy zasloužil v tehdejším Československu o 17. listopad? Kdo vnášel do té mlčící šedi příklady vzdoru a odvahy? KSČ a StB to určitě nebyly. Byli to ti, kdo byli slyšet a nebáli se být slyšeni. Ti do společnosti vnášeli svým příkladem vizi a naději. Jistěže to byla Charta 77, protože nebylo možné o ní nevědět a neslyšet. A díky Svobodné Evropě a Hlasu Ameriky měl každý možnost mít informace jak o domácím disentu, tak o lidech v exilu, s nimiž Charta 77 spolupracovala. A vedle Charty 77 to byla i řada umělců včetně rebelujících písničkářů. I ti byli příkladem a nositeli naděje. I ti rozfoukávali tu dusivou šedou mlhu. A nejen to. Díky všem, kdo podstupovali riziko, poutali pozornost státní moci a byli vězněni, pronásledováni, šikanováni a ponižováni, si nikdo nemohl dělat o tehdejším režimu iluze a žít sen o vedoucí úloze hodných soudruhů.
Velevýznamnou událostí, která v předlistopadovém Československu zapůsobila jako elixír a probudila z letargie i největší skeptiky, byla ona všem známá snídaně s Mitterrandem, která se konala 9. prosince 1988. Bylo to silné gesto a geniální politický tah. Francois Mitterrand tak vyjádřil okázale podporu našemu disentu a posílil tak jeho pozici a roli, ale také tím ještě více oslabil a znejistil tehdejší vedení země, které tomuto setkání už nemělo sílu zabránit. Celý svět se dozvěděl o přátelské atmosféře v Buquoyském paláci, která se navíc protáhla a dr. Gustáv Husák musel na francouzského prezidenta chvilku počkat.
Za zmínku stojí i významná Mírová cena německých knihkupců udělená 15. října 1989 Václavu Havlovi. Slavnostního aktu za účasti nejvyšších představitelů Spolkové republiky Německo se Havel nemohl zúčastnit. Jeho děkovnou řeč za něj přednesl filmový herec Maximilian Schell.
Pan Kříž ve svém článku píše o domněle mrtvém studentovi Martinu Šmídovi toto:
Teprve tato nepravdivá zpráva zmobilizuje studenty, umělce a veřejnost včetně hrstky chartistů, kteří tuto věc pevně uchopí.
To, že byla chartistů mezi patnácti milióny obyvatel Československa jen hrstka, je smutná pravda vypovídající jen o tom, jak mizivý byl počet lidí ochotných riskovat a postavit se otevřeně tehdejší moci.
Chartisté nic pevně neuchopili, pouze se ujali nových rolí. A bylo to nanejvýš logické, že právě oni sehráli v tom čase důležitou roli, protože to byli právě oni, kdo pro změnu režimu získávali mnoho let podporu a pomoc demokratických zemí. Podobně tomu bylo i po 1. světové válce. Kdo jiný měl začít budovat nové a už oficiální vztahy s demokratickými zeměmi, než ti, o nichž už demokratický svět věděl a kteří měli jeho důvěru. Když se režim hroutí, klíče od institucí státu se nerozdávají náhodným kolemjdoucím nebo lhostejným joudům, kteří v místě, kde se upálil Jan Palach, procházejí s rukama v kapsách a s přelétavým úšklebkem. To jsou ti, kdo se o 17. listopad 1989 skutečně nezasloužili.
