Článek
Válka je s námi. A stále lítější. Byla k nám přenesena. Zanesena jako infekce. Snad tisíckrát už bylo vysvětleno, jak se to dělalo už kdysi a jak se to dělá i dnes. Zbraně jsou stejné, jen rychlejší a s větším akčním rádiem.
Na sítích brodíme se stále mazlavějším blátem. Zdaleka ne jen proto, že lidé podléhají intrikám placených petrohradských trollů a těm, kdo v cizím žoldu na domácí scéně činí totéž podle instrukcí a v pověření produkují vlastní trollbu.
Už dávno jsme v další válečné fázi, která je stále zjevnější, čitelnější a průhlednější s blížícími se parlamentními volbami. Samozřejmě, že tato fáze není výsledkem nějaké shody nečekaných okolností. Je to fáze předpokládaná a plánovaná. Je to fáze, v níž je veřejné mínění ohýbáno nejen těmi nevěrozvěsty z Východu, nejen těmi, kdo v jejich zájmu slouží a těmi, kdo jim uvěřili.
Jsme ve fázi, v níž si jedna strana barikády přeje, aby ze zasetých nesmyslů a faktů pokroucených k nepoznání vzešel silný a odolný lidský pažit schopný si získat dostatečný počet voličů ochotných pak pomoci vynést k vítězství staronovou vládu nebo alespoň jí podobnou.
To proto diskuse na sítích často pozbývají smyslu a nabývají podoby boje, v němž na věcnou poznámku kydnuta je porce hnoje nebo se dotčený bojovník uchýlí k jalovému vtipu, obojí často mimo mísu, rovněž ad hominem, jen ať už pomine pozornost k podstatě, když je tu možnost v blátě vyválet věcný argument i s člověkem, který s ním přišel.
Vyšel ten plán namotivovat hráče k rozbíjení diskusí a nechat je nachlemtat té svobody slova lůzy, která fňuká o cenzůře jako rozmazlený spratek. To je ta živná půda, země rozrušená a prokypřená, chaos a zmatek. V němž kdekdo předstírá, že věří pravdivosti vlastních slov a v nepravdivost slov jiných. A přitom mnohé zajímá jen účinek prostředků jakýchkoli vedoucích k ostře střeženému cíli.
Zbývá odpověď na otázku, do jaké míry je za současnou situaci odpovědná koalice a současná vláda. Do jaké, jářku nevím. Však jisté je, že koalice se měla příležitost usadit v ministerských křeslech personálně čistší, tedy silnější. Například Don Pablo ji příliš neposílil a ani železná koule Dozimetru se zcela nesmrskla. Pak kde brát přímost, přímočarost? Jak s takovým štítem hájit zájmy voličů s hlavou vztyčenou? Jak potom být tou silou neohroženou, bez uvíznutí v bezradnosti, těkající a kličkující pod lupou těch, jež nahradila a možná také těch, kdo vědí, co my nevíme? Dovoluji si odhadnout, že být takovou silou je pak nesnadné.
