Článek
Každý, kdo vstupoval do Komunistické strany Československa až po bratrské pomoci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 68‘, velmi dobře věděl, do jaké strany vstupuje:
16. října 1968 byla podepsána smlouva „o dočasném pobytu sovětských vojsk“ uzákoňující přítomnost sovětské armády na území Československa.
Následné prověrky sloužily jako nástroj selekce k odhalení a eliminování těch „tvrdošíjných“, kteří s okupací nesouhlasili a současně i k zamazání a hanbou podvázání těch podlehnuvších.
Dá tedy říci, že v Československu nebylo jediné lidské živé bytosti (mezi straníky i nestraníky), která by nevěděla, že každý, kdo vstupuje do „obrozující se“ KSČ, tím schvaluje jak vstup vojsk Varšavské smlouvy na naše území, tak i přítomnost a setrvání sovětských vojsk „dočasně“ zde umístěných. Až by se chtělo říci – tak prosté to je (bylo). Ale ono to bylo ještě prostější, sprostější a smutnější.Normalizační prověrky netýkaly jen členů KSČ. Pan Dvořák má samozřejmě pravdu.
„Před komise měli jít všichni z více než milionu a půl členů. Kromě nich pak také nečlenové strany v pozicích zhruba od dílenských mistrů nahoru, vědci, učitelé, lékaři, novináři. Jinak řečeno, všichni, kteří řídili jiné lidi nebo vykonávali práci, které stát přikládal hlubší společenský význam.“
Neboli další množina našich spoluobčanů, od nichž si komunistická moc vyžádala více či méně ochotný souhlas ze stejných důvodu jako u svých členů.
Souhlas s politikou KSČ vyjadřovalo téměř sto procent voličů porobené země. Nebyl to snad tichý souhlas s okupací v roce 68‘ a uzákoněním přítomnosti sovětských vojsk? Jistěže ano.
Nabízí se obhajoba slovy: „Ale já jsem to či ono podepsal a to či ono volil jen proto, že oni to chtěli.“ Ale je to obhajoba stejně smutná, jak smutné byly důsledky a jaké jsou doznívající důsledky sovětského bdělého dohledu, tlaku, diktátu. A konečně do čtvrtice všeho smutného:
Bylo by povzbudivé, lépe motivující, nadějnější a veselejší, kdyby nás zastupovali politici s čistým štítem neseným důstojně z dob před čtyřiceti lety a neseným dál i močály černými kol bílých skal. Nemáme to štěstí a někdy chybí i vůle takové politiky podpořit.
(Ostatně prezidentskému kandidátovi prof. Janu Sokolovi vypálil rybník Václav Klaus, který o zajištění svého vítězství požádal komunisty.)
Z kontextu uvedených skutečností vyvstává otázka:
Kde se vzali, jak tehdy žili, jak vzdorovali a odolávali tlakům minulého režimu v porobené zemi ti dnešní mohutnatí smělí vykladači dávných selhání, mapující a měřící jejich hlubiny, do nichž klesli ti jim nemilí? Čemu tehdy věřili a co si přáli? Byli vždy těmi vidoucími, vědoucími, nedotčení pohádkami?
Mnozí by uvítali mít na Hradě hrdinného disidenta (ač vkus se mění natolik, že mnoho jiných by tam možná vidělo raději někoho bez příchuti, bez přívlastku).
Ale jakkoli trvají a trvat budou dobré důvody všímat si minulosti politiků, neměly by způsobovat slepotu k jejich chování a jednání v čase přítomném. Už v devadesátých letech bylo zřejmé, že v halasu a tartasu boje s komunismem je oslabována pozornost k novým hráčům jednajícím nekalými způsoby starými jako lidstvo samo. Lháři, šejdíři a podvodníci existují bez ohledu na ideologické trendy a proudy.
