Článek
Ta silvestrovská noc na kamarádově bytě v Brně měla být jen další mejdan. Pár panáků, nějaké chlebíčky, půlnoční přípitek a pak domů do peřin k mé Kláře. Jenže se to zvrtlo. Zvrhlo se to způsobem, který mi v duši vypálil díru.
Několik kluků, které jsem považoval za známé, si ze mě udělalo cíl. Nebudu zabíhat do detailů. Stačí říct, že mi vzali něco, co jsem si myslel, že mám pod kontrolou. Moje tělo najednou nebylo moje. Bylo to jen něco, co se dalo použít.
Nejhorší na tom bylo, jak mi to celé odemklo nějakou starou komnatu hrůzy z dětství. Vzpomínku, kterou jsem léta úspěšně zasouval do nejtemnějšího kouta mysli. Teď byla zpátky. V plné síle, barevná a hlasitá.
Když se mě Klára o pár dní později pokusila dotknout, sesypal jsem se. Začal jsem brečet jako malý kluk, nekontrolovatelně, a odstrčil jsem ji. Viděl jsem v jejích očích zmatek, pak soucit, ale hned za ním přišel stín podrážděnosti.
S povzdechem se otočila na druhý bok a já slyšel, jak si to pod peřinou „udělala sama“. Ten zvuk mě pálil víc než facka. Cítil jsem se neschopný. Zlomený. K ničemu.
Snažím se, přísahám, že se snažím. Už dokážu zatnout zuby a nějak to zvládnout. Ale abych to přežil, musím se v hlavě vypnout. Odletět někam daleko, kde nic necítím. Jsem tam pro ni tělem, ale duší jsem na míle daleko.
Klára to samozřejmě cítí. Je jí pětadvacet, je v plné síle, a jak sama říká, sexuální seberealizace je pro ni klíčová. Dřív jsme měli naprosto normální, hezký intimní život. Teď má vedle sebe trosku. Chápu její frustraci, vážně ano.
Jenže ono se to nehojí mávnutím proutku. S jedním z těch kluků se musím potkávat na seminářích na fakultě. Pokaždé, když ho vidím, jak se směje s ostatními, sevře se mi žaludek a všechno je to zpátky. Každý pohled, každý úsměv je jako sypání soli do otevřené rány.
A pak to přišlo. Minulý týden. Seděli jsme u večeře, v televizi běžela nějaká stupidní reality show. Klára ztlumila zvuk a podívala se na mě tím svým vážným, firemním pohledem.
„Adame, musíme si promluvit,“ začala.
Srdce mi spadlo do kalhot.
„Víš, že tě miluju, ale tohle takhle dál nejde,“ pokračovala a já jen tupě zíral na talíř s nedojedenou večeří. „Moje potřeby nejsou naplněné. A já si nemyslím, že je fér, aby můj sexuální život trpěl kvůli tomu, čím si zrovna procházíš.“
Polkl jsem. Slova „čím si zrovna procházíš“ zněla tak banálně, tak strašně lhostejně.
„Chci, abychom otevřeli náš vztah,“ řekla naprosto věcně. „Budeš dál můj přítel, můj partner pro život, ale na sex budu chodit jinam. S jinými muži, kteří mi dají to, co ty teď nemůžeš.“
Cítil jsem, jak se mi do očí derou slzy. Zase. Zase ty pitomé slzy. „To… to já nechci,“ dostal jsem ze sebe.
Její výraz ztvrdl. „Tak to jsi sobec, Adame. To je neuvěřitelně sobecké. Já se ti snažím nabídnout řešení, které nám oběma umožní zůstat spolu, a ty myslíš jen na sebe. Na svoje zraněné city.“
Pak pronesla větu, která mě knockoutovala. Větu, kterou slyším pokaždé, když zavřu oči.
„Tvoje trauma přece nemůže navždycky ničit můj sexuální život!“
A já od té doby nevím, co dělat. Má pravdu? Jsem sobec, když chci, aby mi byla oporou, a ne aby si hledala uspokojení jinde? Jsem sobec, když po tom všem, co se stalo, je pro mě představa, že se jí dotýká někdo jiný, naprosto nesnesitelná?
Cítím se rozdrcený na prach. A úplně, úplně sám.
Zažili jste něco, co se zdráháte říct i těm nejbližším? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je snazší svěřit se cizinci a třeba právě váš příběh dodá sílu někomu dalšímu.
