Článek
Moje přítelkyně Eliška je úžasná. Je empatická, vřelá a snaží se mi být nablízku. A právě to je ten problém. Její snaha o blízkost ve mně spouští alarm a nutí mě k ústupu. A já až teď začínám chápat proč.
Včera jsem dostal špatné zprávy z práce. Nic fatálního, ale zamávalo to se mnou. Seděl jsem v obýváku a zíral do zdi. Eliška si toho všimla. Přisedla si ke mně, položila mi ruku na rameno a potichu se zeptala: „Děje se něco, lásko?“
Moje tělo okamžitě ztuhlo. Stáhl jsem se, vstal a s hranou lhostejností prohodil: „Nic, jsem v pohodě. Jen jsem unavený.“ Viděl jsem v jejích očích zklamání a zmatek. A já jsem se v tu chvíli nenáviděl, ale nemohl jsem si pomoct.
Ona totiž nechápe, že útěcha je pro mě cizí jazyk. A dotek ve chvíli zranitelnosti je jako pokus obejmout popáleného člověka.
Vybavila se mi vzpomínka, stará skoro pětadvacet let. Bylo mi asi sedm a spadl jsem z kola. Rozbil jsem si koleno do krve, bolelo to jako čert a já jsem začal brečet. Víc ze šoku a ze strachu než z bolesti. Táta, který zrovna něco kutil v garáži, na mě houkl přes dvůr: „Neřvi, chlap přece nebrečí!“
Máma vyšla z domu. Místo objetí přišla praktická inspekce. „Ukaž. Ale to nic není, to se zahojí. Běž si to opláchnout vodou.“ Žádné pofoukání. Žádné ujištění, že všechno bude dobré. Jen strohé konstatování a povel.
V tu chvíli jsem se naučil, že moje bolest je na obtíž. Moje slzy jsou trapné. Že správná reakce je potlačit emoce a jít si to „opláchnout“.
Od té doby jsem plakal už jen potají. Mým útočištěm byl prostor za velkým křeslem v obýváku. Tam jsem se chodil schovávat se svými bolístkami, tam jsem v tichosti polykal slzy a čekal, až to přejde. Sám. Protože tak to bylo správné.
A ten malý kluk, schovaný za křeslem, ve mně žije dál. Když se mě Eliška snaží utěšit, cítím se, jako by mi chtěla strhnout tu jedinou ochranu, kterou znám. Jako by chtěla posvítit na tu moji tajnou, ostudnou komnatu plnou slz. A já panikařím. Raději budu za chladného, odtažitého blbce, než aby viděla moji slabost.
Vím, že jí tím ubližuju. Vidím to v jejích očích pokaždé, když ji od sebe odstrčím. A poprvé v životě si uvědomuju, že ten problém není v ní. Problém je v tom tichu za křeslem. Problém je v tom hlasu, který mi v hlavě pořád opakuje: „Chlapi nebrečí.“ A já vůbec nevím, jak ten hlas umlčet.
Závěrečná výzva
Naučili vás také v dětství, že pláč je projev slabosti? Museli jste své slzy skrývat? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná, že když se přestaneme stydět za své slzy, objevíme v nich nečekanou sílu.
