Článek
Před pár dny se se mnou rozešel přítel, se kterým jsem byla dva roky. Se zlomeným srdcem jsem se sbalila a odjela z Prahy k rodičům na venkov, abych si lízala rány. Shodou okolností byl u nich na návštěvě i můj bratranec Roman, kterého jsem neviděla snad deset let. Je mu dvaatřicet, je ženatý, má dvě děti a na první pohled působí jako ten nejmilejší chlap na světě.
Před dvěma dny jeli naši večer pryč a my jsme zůstali v domě sami. Dali jsme si večeři, chvíli jsme si povídali. Když jsem řekla, že už jsem unavená a půjdu si lehnout, nechtěl mě pustit.
„Počkej, udělám ti na dobrou noc smoothie,“ řekl s úsměvem. „Uvidíš, jak se ti bude dobře spát.“ Odmítla jsem, že jsem plná, ale on trval na svém. Odešla jsem do svého pokoje v patře.
Asi za patnáct minut zaklepal. Stál tam se sklenicí smoothie a znovu naléhal, ať si dám, že si dal záležet. Se smíchem jsem si od něj sklenici vzala, řekla, že si dám, a zavřela dveře.
Byla jsem ospalá a na pití jsem neměla chuť. Něco mi na tom nesedělo. Vylila jsem to v koupelně do záchodu, prázdnou sklenici postavila na noční stolek a šla spát.
Probudilo mě jemné hlazení na stehně. Otevřela jsem oči. V pokoji bylo rozsvíceno a na mé posteli seděl Roman. Jeho ruka mi pomalu klouzala po noze.
Vyděšeně jsem vyjekla a odkopla ho. „Co to sakra děláš?!“
Jeho tvář byla ztělesněním šoku. Ale ne z toho, že ho vidím. Byl v šoku z toho, že jsem vzhůru. Jeho pohled okamžitě sjel k prázdné sklenici na mém nočním stolku. Ten pohled jsem viděla. A v tu jedinou vteřinu jsem všechno pochopila. Bylo to jako rána pěstí do břicha. On si myslel, že budu v bezvědomí.
Vyskočila jsem z postele, co nejdál od něj. Vypadal zahanbeně. Beze slova se zvedl a odešel z mého pokoje. Zamkla jsem za ním na dva západy. Celou noc jsem nespala. Třásla jsem se strachy a zhnusením. Byla to ta nejdelší a nejstrašnější noc v mém životě.
Druhý den ráno se choval, jako by se nic nestalo. Byl veselý, milý. U snídaně, přímo před mojí mámou, se smíchem prohodil: „Adélce bylo večer smutno, tak jsem jí udělal smoothie, aby se jí líp spalo. Pak jsem se na ni šel ještě podívat, jestli je v pořádku. Chtěl jsem jí namasírovat nohy, aby se uvolnila, ale asi jsem ji chudinku vylekal.“
Máma se taky zasmála. Protože jsem po rozchodu pořád brečela, brala to jako milé, starostlivé gesto. Jaký je to skvělý bratranec, že se tak stará o svou smutnou sestřenici.
A já tam seděla a nemohla ze sebe vydat ani hlásku. Nemám žádný důkaz. Sklenice je umytá. Je to moje slovo proti slovu okouzlujícího, ženatého otce od rodiny. A já jsem jen „hysterická“ holka po rozchodu.
Cítím se špinavě. A provinile, i když nevím proč. A hlavně se cítím v nebezpečí. Ve vlastním domě. Nemůžu spát. Co když se to stane znovu? Co když příště zamkne on mně? Co když mi nikdo neuvěří?
Ocitli jste se někdy v situaci, kdy vám intuice říkala, že je něco špatně, ale báli jste se, že vám nikdo neuvěří? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
