Článek
I když jsem se loni odstěhovala od rodičů do svého malého bytu, můj starý dětský pokoj u nich doma zůstal skoro netknutý. Mám tam stále spoustu svých věcí, oblečení a hlavně poklady z dětství. Tím největším pokladem je pro mě sbírka panenek Barbie, které mi táta vozil, když jsem byla malá. Pracoval tehdy v Německu a domů jezdil jen jednou za čas. Každá ta panenka pro mě byla obrovskou vzácností a symbolem toho, že na mě myslí, i když je daleko. Proto jsem si je všechny nechala v původních krabicích, uložené na vysoké polici ve skříni.
Minulý víkend jsem byla u rodičů na návštěvě. Máma si pozvala na odpolední kávu pár svých kamarádek. Jedna z nich, paní Jana, s sebou přivedla i svou pětiletou vnučku. Když jsem to zjistila, hned jsem mámu varovala. „Mami, prosím tě, ať ta malá nechodí ke mně do pokoje,“ řekla jsem jí. Už jsem měla v minulosti špatnou zkušenost s dětmi, které mi zničily věci. Máma jen mávla rukou, že to zařídí.
Seděla jsem v kuchyni a pracovala na notebooku, zatímco si dámy povídaly v obýváku. Po nějaké době jsem ale zaslechla, jak paní Jana vede svou vnučku nahoru do patra. Zpozorněla jsem. Slyšela jsem, jak otevírají dveře do různých pokojů a jak si povídají. A pak jsem uslyšela to slovo, kterého jsem se bála: „panenky“.
Okamžitě jsem se zvedla a vyběhla schody. A naskytl se mi pohled, který mi vehnal krev do tváře. Dveře do mého pokoje byly dokořán. A paní Jana s vnučkou stály u mé otevřené skříně a ukazovaly si na tu nejvyšší polici, kde mám uložené své panenky v krabicích.
„Můžete prosím okamžitě odejít z mého pokoje?“ řekla jsem a snažila jsem se znít klidně, i když uvnitř jsem zuřila. Paní Jana se na mě podívala, jako bych ji rušila. V tu chvíli natáhla ruku a jednu z krabic sundala dolů. Byla to ta nejvzácnější panenka, princezna v nádherných šatech. Ukázala ji své vnučce, které se okamžitě rozzářily oči.
„Moje vnučka si chce s touhle panenkou hrát,“ oznámila mi paní Jana, jako by to byla ta nejnormálnější věc na světě. Nebyla to otázka. Byl to příkaz. Zůstala jsem na ni jen nevěřícně zírat.
„To v žádném případě,“ odpověděla jsem pevně. „Ta panenka je v krabici z nějakého důvodu. Je to sběratelský kousek, ne hračka.“ Paní Jana se na mě podívala podrážděně, jako bych byla sobecké dítě, které se nechce dělit. S naštvaným výrazem mi vrazila krabici zpátky do rukou a beze slova odtáhla vnučku z mého pokoje.
Sotva sešly dolů, holčička spustila hysterický pláč. „Já chci tu princeznu! Já chci tu panenku!“ ječela na celý dům. Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem věděla, že nemůžu ustoupit. Abych situaci uklidnila, našla jsem ve skříni krabici s mými starými, ohranými panenkami, se kterými jsem si jako malá normálně hrála. Vzala jsem je dolů a nabídla je holčičce. Ale ona je odmítla. Křičela dál, že chce jen tu jednu, tu v krabici.
Návštěva naštěstí brzy skončila, ale ve mně zůstal pocit úzkosti a znechucení. Někdo cizí bez dovolení vlezl do mého pokoje, do mého soukromí, a ještě se dožadoval mých nejcennějších věcí. Když jsem si o tom večer mluvila s mámou, její reakce mě dorazila.
„Víš, Jani, ta Jana je prostě taková, ráda všude leze,“ řekla mi s pokrčením ramen. „Asi si budeš muset na dveře od pokoje pořídit zámek.“ Zůstala jsem na ni jen zírat. Místo aby se zastala mě a své kamarádce vysvětlila, že se to nedělá, hodila celou zodpovědnost na mě. Já si mám zamykat svůj vlastní pokoj ve svém vlastním domě, abych se chránila před jejími kamarádkami.
Nechápu tu drzost. Nechápu, jak si někdo může myslet, že má právo vlézt do cizího domu, do cizího pokoje a dožadovat se cizích věcí pro své vnouče. Pro některé lidi zřejmě neexistují žádné hranice, žádné soukromí a žádný respekt. Pro ně je všechno a všichni jen prostředek k uspokojení přání jejich rozmazlených dětí.
Druhý den ráno jsme s tátou na dveře mého pokoje opravdu namontovali zámek. Je to smutné a absurdní, ale je to jediný způsob, jak ochránit své věci a své vzpomínky. A já vím, že až přijde paní Jana příště na návštěvu, dveře mého pokoje pro ni a její vnučku zůstanou pevně zamčené.
