Článek
S mým bývalým manželem Karlem to nikdy nebylo jednoduché. Náš rozvod byl ošklivý a od té doby je každé předávání našich dvou synů jako chůze po minovém poli. Neustále se snaží se mnou manipulovat, dělá mi naschvály a zkouší, co vydržím. Už za pár týdnů nás navíc čeká soud kvůli jednomu jeho výstupu, takže vím, že atmosféra je teď ještě napjatější než obvykle. Proto, když jsem si včera jela pro kluky, byla jsem připravená na všechno. Tedy, myslela jsem si.
Zaparkovala jsem před panelákem, kde bydlí, a šla jsem zazvonit. Připravovala jsem se na jeho obvyklý kyselý obličej a strohé předání dětí mezi dveřmi. Místo toho se ale dveře otevřely dokořán a Karel tam stál s širokým, naprosto falešným úsměvem. „Ahoj Aleno, pojď dál!“ řekl přehnaně vesele. „Dáme si kafe, ať kluci vidí, že spolu umíme mluvit jako civilizovaní lidé.“
V tu chvíli se mi v hlavě rozezněl alarm. Tohle nebylo normální. Nikdy mě nezval dál. Nikdy se nesnažil být „civilizovaný“. Vždycky to bylo jen rychlé a studené předání ve dveřích. Věděla jsem, že za tímhle divadlem se skrývá nějaká past. Cítila jsem to v kostech. „Ne, děkuji, Karle,“ odpověděla jsem slušně, ale pevně. „Počkám na kluky tady venku.“
On se ale nenechal odbýt. Znovu trval na tom, abych šla dovnitř, že je to pro děti důležité. Viděla jsem mu na očích, že o děti mu vůbec nejde. Šlo mu o to, dostat mě do jeho bytu. „Ne, počkám v autě,“ zopakovala jsem a bez dalšího slova jsem se otočila a odešla. Sedla jsem si do auta a napsala jsem staršímu synovi, že na ně čekám venku.
Asi po deseti minutách mi od syna přišla odpověď, ze které mi bylo zle. „Mami, táta říká, že nemůžeme jít, dokud si pro nás nepřijdeš až ke dveřím.“ Takže takhle. Používal naše vlastní děti jako rukojmí, aby mě donutil hrát jeho hru. Vztek se ve mně mísil s bezmocí. Nechtěla jsem přistoupit na jeho manipulaci, ale zároveň jsem tam nemohla kluky nechat.
Vypnula jsem motor a s bušícím srdcem jsem šla zpátky ke dveřím. Znovu jsem zazvonila. A znovu se opakoval stejný scénář. Karel otevřel s tím svým falešným úsměvem a znovu mě zval dál. „Ne, Karle, dovnitř nepůjdu,“ řekla jsem a snažila jsem se, aby se mi netřásl hlas. „Jen si chci vyzvednout své syny.“
V tu chvíli se za ním objevili kluci, už oblečení a s batůžky. Chtěli ke mně vyběhnout, ale za nimi se najednou objevila jeho nová snoubenka. „Zpátky nahoru, chlapci,“ zavolala na ně přísně. „Ještě jste se nerozloučili.“ Bylo to jako ve špatném filmu. Snažila se je zadržet a on mě lákal dovnitř.
Ale moji kluci jsou chytří. Využili zlomku vteřiny, kdy se snoubenka otočila, a prostě vyběhli ven ke mně na chodbu. Okamžitě jsem je popadla za ruce a bez ohlédnutí jsme utíkali pryč, dolů po schodech a ven z toho domu hrůzy. Slyšela jsem za sebou, jak na nás Karel něco volá, ale už jsem se neotáčela.
Celou cestu domů v autě bylo ticho. Kluci byli zřejmě v šoku stejně jako já. A já jsem jen přemýšlela, co to celé mělo znamenat. Co bylo účelem toho divadla? Chtěl mě dostat dovnitř a vyprovokovat hádku přede dětmi, aby to pak mohl použít u soudu? Chtěla mi jeho snoubenka něco říct nebo udělat? Chtěl mi předat nějaké papíry a udělat z toho scénu?
Nikdy se to nedozvím. Ale vím jistě, že jsem udělala správnou věc, když jsem poslechla svůj instinkt. Moje břicho mi od první vteřiny říkalo, že je to past. A i když mě donutil použít naše děti, aby mě dostal zpátky ke dveřím, do bytu mě nedostal. Jeho hra mu nevyšla.
Celý ten incident jsem okamžitě popsala svému právníkovi. Řekl, že to určitě zmíníme u soudu jako další příklad jeho manipulativního chování. Jsem z toho všeho unavená. Chci jen klid pro sebe a pro své děti. Ale vím, že dokud bude Karel součástí našich životů, musím být neustále ve střehu. A hlavně, musím vždycky věřit svému instinktu. Ten mě totiž ještě nikdy nezklamal.
