Článek
Sedím na lavičce v Riegrových sadech a jen tak pozoruju svět. Kousek ode mě se asi tříletý chlapeček vzteká, protože mu maminka nechce koupit další zmrzlinu. Hází sebou o zem, křičí, je to klasický dětský záchvat vzteku. Sleduju to a vnitřně se připravuju na výbuch. Na matčin křik, na nějakou tu facku, na větu: „Děláš mi jenom ostudu!“
Místo toho se ta žena ke svému synovi skloní, klidně ho osloví a začne mu něco tiše vysvětlovat. Obejme ho. Počká, až se uklidní. A já na ně zírám jako na zjevení z jiného vesmíru. Protože tenhle způsob řešení dětských emocí je pro mě naprosté sci-fi. A ten pohled ve mně odemkne jednu starou, ošklivou vzpomínku.
Je mi devět let. Jsme na nedělním obědě u babičky a dědy z tátovy strany. Vzduch je hustý očekáváním. U nich doma se muselo vždycky „slušně chovat“. Já jsem byla expert na „slušné chování“. Tichá, neviditelná holčička, která sedí s rukama v klíně, odpovídá jen na dotaz a hlavně, hlavně ničím neotravuje. Byla jsem dokonalá.
A pak se to stalo. Při podávání moučníku jsem nešikovně drcla do skleničky s malinovou šťávou a celý její obsah se vylil na sněhobílý, naškrobený ubrus po prababičce. Ticho, které nastalo, bylo horší než jakýkoliv křik.
Ucítila jsem na sobě pohled své matky. Ledový, plný opovržení. „Co jsi to zase provedla?“ zasyčela tak, aby to slyšeli jen u stolu. „Ty jsi fakt nemožná.“ Táta neřekl nic. Jen se na mě díval s takovým zklamáním, jako bych právě podpálila Národní divadlo.
Celou cestu autem domů jsem poslouchala přednášku. Ne o tom, že si mám dávat pozor. Ale o tom, jak jsem jim udělala ostudu. Jak se „nikdy neumím chovat“. Jak „vždycky musím něco zkazit“. Jedna rozlitá sklenice šťávy vymazala devět let mého úsilí být dokonalou, tichou dcerou. V jejich očích jsem se v tu chvíli stala „zlobivým dítětem“. A ta nálepka mi zůstala roky.
Teď, na té lavičce v parku, to konečně chápu. Pro mé rodiče nebylo mé ticho a poslušnost něco, co by oceňovali. Byla to podmínka. Základní požadavek pro to, aby měli svůj klid. Dítě pro ně nebyla bytost, kterou mají vychovávat a milovat, ale potenciální zdroj problémů, který je potřeba minimalizovat.
A já jsem ten problém minimalizovala. Až do chvíle, než jsem udělala tu nejhorší věc: připomněla jsem jim, že jsem dítě. Že dělám chyby. Že nejsem dokonalá panenka na výstavce. A to bylo neodpustitelné.
Chlapeček v parku už nepláče. S mámou se drží za ruce a odcházejí. Zůstala jsem tam sedět sama se svou nově nalezenou, bolestivou pravdou.
Celý život jsem se snažila být dostatečně hodná. Dostatečně tichá. Dostatečně neviditelná. A nikdy to nebylo dost. Protože pro ně by bylo dost, jen kdybych neexistovala vůbec.
Snažili jste se také být tím dokonalým, tichým dítětem, jen aby jedna jediná chyba zničila všechnu vaši snahu? Cítili jste se jako zlobivé dítě, i když jste se tak moc snažili být hodní? Nejste sami. Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Zasloužíte si, aby někdo viděl, jak moc jste se snažili.
