Článek
Když mi bylo šestnáct, přestěhovala jsem se kvůli rodinným problémům k tetě a strýci do jejich řadovky v Hostivici. Byli to dobří lidé, ale měli jednu pevnou zásadu, přes kterou nejel vlak: „Škola je na prvním místě. Na nějaké brigády a flákání zapomeň, musíš se učit.“
Znělo to hezky a zodpovědně, ale mělo to jeden háček. Nedostávala jsem žádné kapesné. Vůbec žádné. Byla jsem v třeťáku na střední a neměla jsem ani korunu. Nemohla jsem si koupit ani blbou Kofolu po škole, nemohla jsem jít s holkama do kina, nemohla jsem si pořídit novou řasenku.
Nejhorší ale byl hlad. Obědy ve škole byly naštěstí jediné jídlo, které jsem měla jisté. Ráno jsem si občas stihla vzít suchý rohlík a večeře byly nejisté. Často jsem chodila spát s kručícím žaludkem a styděla jsem se říct si o jídlo navíc. Prosba o peníze byla naprosto nemyslitelná. Cítila jsem se poníženě a vděčně za střechu nad hlavou, takže jsem nechtěla být „drzá“.
Jednou jsem se z nudy nabídla tetě, že jí pomůžu s prádlem. Třídila jsem hromadu špinavých věcí a automaticky jsem sahala do kapes, jak mě to kdysi naučila máma. V jedněch strýcových montérkách jsem nahmatala zmačkaný papír. Když jsem ho rozložila, zjistila jsem, že držím v ruce dvě zelené stokoruny.
Srdce mi poskočilo. Dívala jsem se na ty peníze a v hlavě mi běžela bitva. Vrátit je? Nebo si je nechat? Vzpomněla jsem si, jak jsem včera ve škole závistivě koukala na spolužačku, jak si v bufetu kupuje obloženou bagetu. Hlad zvítězil nad poctivostí. Zmáčkla jsem bankovky do pěsti a strčila si je do kapsy.
Ten den se zrodil můj plán. Můj tajný byznys.
Začala jsem se dobrovolně hlásit o praní prádla. Dělala jsem to s předstíraným nadšením. „Teto, nech to být, já to udělám, aspoň se nebudu nudit!“ volala jsem na ni, když se blížila k pračce s košem plným špinavého prádla. Byla ráda, že má pomoc.
Každá várka prádla pro mě byla jako zlatá horečka. S napětím jsem probírala kapsy košil a kalhot. Strýc byl neuvěřitelně zapomnětlivý. Skoro pokaždé jsem našla nějaký poklad. Někdy jen pár mincí, ale většinou zmačkanou stovku, dvoustovku, a jednou dokonce i pětistovku.
Pračka se stala mým osobním bankomatem. A já jsem konečně přestala mít hlad.
Cestou ze školy jsem si mohla koupit velkou bagetu a džus. Mohla jsem si dovolit jít s kamarádkami na pizzu a necítit se jako chudá příbuzná. Za „vyprané“ peníze jsem si kupovala základní hygienické potřeby, sešity do školy, a dokonce jsem si ušetřila na levné džíny ve výprodeji.
Samozřejmě, že jsem se cítila provinile. Věděla jsem, že je to krádež. Ale část mě to brala jako spravedlivou daň. Jako tajný plat za práci, kterou jsem dělala, a jako dávku v hmotné nouzi, kterou mi moji opatrovníci odmítali poskytnout. Byla jsem hladová sedmnáctiletá holka, které zakázali si vydělat vlastní peníze.
Občas se strýc zeptal: „Aničko, nevidělas někde tu pětistovku, co jsem měl včera v riflích?“ Musela jsem se mu podívat do očí a s klidným hlasem zalhat: „Ne, strýčku, v kapsách nic nebylo.“ V tu chvíli mi bylo hrozně, ale pak jsem si vzpomněla na ten pocit prázdného žaludku a studu, a bylo mi o něco líp.
Nelituju toho. Byla to moje strategie přežití. Moje první, tajná brigáda, kde mým zaměstnavatelem byla automatická pračka a mým šéfem zapomnětlivost mého strýce.
Museli jste někdy v životě udělat něco, co bylo na hraně, jen abyste se o sebe postarali? Máte příběh o své vlastní kreativní strategii přežití? Podělte se o něj se mnou na pribehy.kral@seznam.cz.
