Článek
Jsem tak šťastná. S mým úžasným snoubencem plánujeme svatbu a já se nemůžu dočkat. On už má svého svědka, bratra, a já jsem si myslela, že mám taky jasno. Mám pět skvělých kamarádek, které půjdou za družičky. Ale za svědka, za toho nejdůležitějšího člověka, který bude stát po mém boku, chci svého bratra Vojtu.
Když jsem to řekla holkám, jejich reakce mě šokovala. Byly zděšené. Prý je to divné, „úchylné“ a nevhodné. Některé se urazily, že jsem si nevybrala je. Nechápou to. Tak mi dovolte, abych vám vysvětlila, proč je pro mě Vojta jediná možná volba.
Moje biologická matka o mě přišla, když mi byly čtyři. Skončila jsem v pěstounské péči u jedné rodiny a pak zase zpátky u ní. Bylo to zlé. Byla nemocná, závislá na drogách a nezvládala se o mě starat. V šesti letech jsem putovala do systému znovu, tentokrát k adopci.
A tehdy se stal zázrak. Ta samá rodina, která mě měla v péči ve čtyřech letech, si mě v systému našla a adoptovala mě. Měla jen samé kluky. Nejmladšímu, Vojtovi, bylo šestnáct, když jsem k nim přišla – malá, vyděšená, podvyživená holčička jiné barvy pleti, která nikomu nevěřila.
Nedávno mi naši vyprávěli, jak jsem se ho prý bála, to si nepamatuju. Pamatuju si ale to léto. Vojta se vzdal letní brigády, aby pomohl mámě s mojí adaptací. Učil mě plavat. Učil mě hrát Člověče, nezlob se. Vysvětloval mi, jak funguje mikrovlnka. Měla jsem spoustu zdravotních problémů, parazity, zkažené zuby, za sebou několik operací. Chodil se mnou k doktorům.
Nikdy předtím jsem nechodila do školky. On a máma se se mnou celé léto učili, abych mohla v září nastoupit rovnou do první třídy. Pamatuju si, jak jsme leželi na břiše na koberci a hráli zeměpisné hry a on mě za odměnu krmil Lentilkami.
Byl můj klidný a stabilní přístav v rozbouřeném moři. Kvůli mně neodešel studovat na vysokou na druhý konec republiky, ale zůstal na univerzitě doma, aby mi mohl být nablízku.
Můj bratr mi doslova zachránil život. Jako malá jsem měla sebevražedné sklony. On, máma a táta mě z toho pekla vytáhli. Bez nich bych pravděpodobně nedokončila ani základní školu, natož abych se dostala na vysokou. Bez nich bych tu dnes možná vůbec nebyla.
Takže když teď přemýšlím, kdo by měl být můj svědek na svatbě, kdo by měl oficiálně stvrdit můj krok do nové etapy života, nemůžu si představit nikoho jiného. Svědek je přece někdo, kdo byl svědkem vašeho života, kdo při vás stál v dobrém i zlém. A nikdo při mně nestál pevněji než Vojta.
Je to tedy „úchylné“? Žádat muže, který mě naučil znovu věřit lidem, aby stál vedle mě v můj velký den? Muže, který je pro mě ztělesněním rodiny, lásky a bezpečí?
Můj snoubenec si myslí, že je to krásné gesto. Mí rodiče taky. A to je to, na čem záleží. Ještě jsem se Vojty nezeptala, ale udělám to. A budu pyšná, že mým svědkem je ten nejlepší chlap, jakého znám. Moje kamarádky to možná nikdy nepochopí, ale jejich představy o tradicích jsou mi ukradené. Moje rodina je jiná a já jsem za to vděčná.
Museli jste někdy obhajovat své životní volby před přáteli či rodinou? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
