Článek
S Lukášem jsme spolu pět let. Seznámili jsme se na Masarykově univerzitě v Brně a od té doby jsme byli nerozluční. Bydlíme spolu v bytě v Králově Poli, máme společné přátele, společné vtipy, a donedávna jsem si myslela, že máme i společnou budoucnost. V každém jiném ohledu je to dokonalý partner. Vtipný, pozorný, milující. Člověk, bez kterého jsem si nedokázala představit svůj život.
Až do včerejška.
Politika mezi námi nikdy nebyla problém. Vždycky se považoval za politicky nezávislého, středového. Včera jsme si ale otevřeli lahev Pálavy, v televizi běžela nějaká debata na ČT24 a já se ho zeptala, co si o tom myslí.
Zarazil se. A pak, po dlouhém tichu, ze sebe dostal větu, která mi vyrazila dech a zmrazila krev v žilách.
Řekl, že za poslední rok se jeho názory radikálně změnily. Že dospěl k přesvědčení, že ženy by neměly mít volební právo.
Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký nevkusný vtip. Čekala jsem, kdy se začne smát. Ale on byl smrtelně vážný.
Pokračoval dál. Mluvil o tom, jak ženy hlasují příliš emocionálně, jak ničí tradiční hodnoty, jak jsou zodpovědné za úpadek naší země. Prý se mi to bál říct dřív, protože tušil, že by mě mohl ztratit.
Seděla jsem tam jako opařená a nebyla schopná slova. Pět let. Pět let žiju s mužem, který si myslí, že nejsem dostatečně kompetentní k tomu, abych vhodila lístek do volební urny.
Asi viděl ten výraz naprostého zděšení v mé tváři, protože se mě pokusil uchlácholit tím nejhorším možným způsobem.
„Ale ty ne, Anet,“ řekl a pohladil mě po ruce. „Ty jsi jiná. Ty jsi výjimka. Ty bys samozřejmě volit měla.“
A v tu chvíli mi to došlo. To nebyl kompliment. To bylo to nejhlubší ponížení. Neřekl tím, že jsem chytrá. Řekl tím, že nejsem jako ostatní ženy. Že jsem jeho cvičená opička, která si zasloužila speciální privilegium, zatímco zbytek mého pohlaví by měl být umlčen.
Najednou se celý náš vztah, všechny naše debaty, všechny společné večery, všechno se to scvrklo na jednu obrovskou, nechutnou lež. Uvědomila jsem si, že když jsem mu vyprávěla o svých názorech, neposlouchal mě jako rovnocenného partnera. Jen mě shovívavě poslouchal. Jako dítě, které si roztomile žvatlá.
Jsem zmatená a je mi zle. Mám právo být naštvaná? Vždyť každý má nárok na svůj názor. Ale jak můžu být s někým, kdo si myslí, že můj názor, můj hlas, je z podstaty méněcenný?
Jak můžeme mluvit o svatbě, o dětech? Jak bych mohla vychovávat dceru s mužem, který by jí jednoho dne řekl, že její hlas nemá žádnou váhu?
Miluju ho. Miluju toho muže, který mi nosí polévku, když jsem nemocná, a který mě dokáže rozesmát jako nikdo jiný. Ale tenhle nový Lukáš, ten cizinec s očima plnýma podivné zášti, který sedí vedle mě, toho nenávidím.
Přeháním? Mám být tolerantní a respektovat jeho názory, i když je z duše nesnáším? Celá situace mě naprosto rozhodila. Dívám se na muže, se kterým jsem chtěla zestárnout, a vidím jen cizince. A poprvé za pět let si nejsem jistá absolutně ničím.
Objevili jste u svého partnera názor, který je pro vás naprosto nepřijatelný a otřásl vaším vztahem? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že nejste jediní.
