Článek
S Davidem jsme spolu od třeťáku na gymplu. Naše parta vznikla tak nějak přirozeně kolem nás. Pár kluků z jeho fotbalu, pár holek od nás ze třídy. Byli jsme jako jedna velká rodina. Každý víkend na chatě, v létě pod stany na Sázavě, v zimě na horách. Věděli jsme o sobě všechno.
David byl a je láska mého života. Ten typ kluka, co vám v tichosti opraví kapající kohoutek, aniž byste si o to řekla, a pamatuje si, že nemáte ráda kopr v omáčce. Když mě před rokem požádal o ruku na rozhledně, na kterou jsme vylezli na našem prvním rande, brečela jsem štěstím.
Náš svět byl dokonalý. A pak, asi před třemi lety, přišla ta rána. Z ničeho nic. Diagnóza vzácné nemoci, kterou doktoři pořádně neuměli ani pojmenovat. Život se mi ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Skončila jsem na vozíku.
Byly to nejhorší měsíce mého života. Plné bolesti, bezmoci a strachu. Několikrát jsem Davidovi řekla, ať jde. Že má právo být šťastný, žít normální život, ne dělat ošetřovatele holce, která se bez něj sotva zvládne osprchovat.
Vždycky mě jen tiše objal a řekl, že je šťastný se mnou a že beze mě by žádný život nebyl normální. Zůstal. Staral se o mě, vařil, tlačil můj vozík do kopce bez jediného slova stížnosti a držel mě za ruku, když jsem probrečela celé noci.
Naše parta se kolem nás semkla. Alespoň jsem si to myslela. Nosili mi nákupy, holky přišly s flaškou vína a snažily se mě rozveselit. Všechno vypadalo jako v nějakém dojemném filmu o síle přátelství. Byla to lež.
Pravdu jsem se dozvěděla úplnou náhodou minulý týden. David nechal na stole otevřený notebook a já mu ho chtěla jen zaklapnout. Zrovna tam ale svítila konverzace s Petrou, mou údajně nejlepší kamarádkou. Zvědavost byla silnější.
Ta zpráva mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. „Davide, myslíme to s tebou dobře. Přemýšlej o tom. Chceš takhle opravdu strávit zbytek života? Vždyť jsi mladej, máš na víc.“ Bylo to tam černé na bílém.
Když se David vrátil, zhroutila jsem se. A on mi, se slzami v očích, všechno přiznal. Nebyla to jen Petra. Dva další kluci z party za ním opakovaně chodili a „rozumně“ mu domlouvali, ať od sebe máme „prostor“. Ať mě opustí.
Jejich argumenty? Že je to pro mé i jeho dobro. Že si nezaslouží se takhle obětovat. Že nevidí smysl v tom, aby zůstával s někým, kdo je „postižený“. A že chtějí, aby byl zase ten starý šťastný David. Jako by se mnou šťastný být nemohl.
Cítila jsem se, jako by mi někdo vrazil nůž do zad. Lidé, se kterými jsem vyrůstala. Lidé, kterým jsem věřila. Za mými zády se mě snažili zbavit jako nějaké koule na noze.
Když jsem se s Petrou pokusila mluvit, dívala se na mě, jako bych byla hysterka. „Prosím tě, nedělej z toho drama. Jen jsme se o něj báli. To je normální, ne?“ řekla mi s ledovým klidem.
Normální? Přijde vám normální radit snoubenci vaší kamarádky, aby ji opustil, protože onemocněla? Přijde vám normální rozhodovat o jeho štěstí za něj?
Cítila jsem se tak ponížená a bezcenná. Jako kus nábytku, který se rozbil, a tak je nejlepší ho vyhodit, aby nepřekážel.
Dny po tomhle zjištění byly peklo. Přemýšlela jsem, jestli nemají pravdu. Jestli opravdu nekazím Davidovi život. Ale pak jsem se podívala na něj. Na to, jak mi večer bez ptaní masíruje nohy, jak se směje mým vtipům, které nikomu jinému nepřijdou vtipné, a jak plánuje, jak nám upraví byt, abych se všude dostala.
Tehdy mi to došlo. Jediní, kdo tady byli toxičtí a sobečtí, byli naši takzvaní přátelé. Oni nebyli schopni vidět lásku, která přesahuje fyzickou schránku. Jejich představa štěstí byla tak mělká, že se do ní nevešel invalidní vozík.
S Davidem jsme si sedli a dlouho si povídali. Oba jsme se shodli, že v našem životě pro takové lidi není místo. Nebude žádná scéna, žádné hádky. Prostě ticho. Přestaneme reagovat na zprávy a zvedat telefony.
Možná teď budu ta, co „dělá dusno“ a „rozbila partu“. Ale radši budu mít jednoho skutečného člověka po svém boku, než být obklopena deseti falešnými přáteli, pro které jsem jen problém k vyřešení. Naše štěstí si definujeme my sami.
Máte také příběh, který se vám zapsal pod kůži a o který byste se chtěli podělit? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě ten váš příběh zveřejním příště.
