Článek
Zní to strašně, já vím. Kdo by si přál mít rodiče, kteří ho týrají? Ale někdy, když poslouchám příběhy lidí z očividně rozvrácených rodin, cítím zvrácenou závist. Jejich bolest je jasná, hmatatelná. Mají nepřítele, na kterého mohou ukázat prstem. Jejich jizvy jsou vidět a nikdo nepochybuje o tom, že jsou skutečné.
Moje jizvy jsou neviditelné. Moje dětství bylo na pohled perfektní. Měla jsem všechno. Vlastní pokoj, kroužky, letní tábory, nové oblečení. Naši jsou slušní lidé. Pracovití, nekonfliktní. Nikdy na mě nevztáhli ruku, nikdy na mě nekřičeli. A právě proto je moje bolest tak matoucí a tak osamělá.
Problém nebyl v tom, co dělali. Problém byl v tom, co nedělali.
Nikdy se nezeptali, jak se doopravdy cítím. Nikdy mi nenabídli rameno, na kterém bych se mohla vyplakat. Nikdy neřekli: „Vidím, že tě to trápí, jsem tady pro tebe.“
Když jsem přišla domů smutná, protože jsem dostala pětku, odpovědí bylo: „Musíš se víc učit.“ Když jsem se rozešla s první láskou, slyšela jsem: „Hlavu vzhůru, to přejde.“ Moje emoce nebyly něco, co by se mělo sdílet a přijmout. Byly to problémy, které je třeba logicky a rychle vyřešit.
A tak jsem se naučila, že mé pocity nejsou důležité. Že je lepší je skrývat, abych nikoho neobtěžovala.
Nejhorší je ta invalidace. Když se dnes snažím naznačit, že mě něco z dětství trápí, dívají se na mě s upřímným, nechápavým výrazem. „Ale co jsme ti udělali? Vždyť jsi měla všechno, co jsi chtěla. Byli jsme na tebe hodní.“ A mají pravdu. Byli hodní. A to je to, co mě ničí. Jak můžu být tak rozbitá, když jsem měla tak „dobré“ rodiče?
Cítím se jako podvodnice. Dokonce i ve skupinách lidí, kteří prožili citové zanedbávání, si připadám sama. Oni mluví o hádkách, o alkoholu, o jasných křivdách. Můj příběh je o tichu. O prázdnotě. O absenci. A to se tak těžko vysvětluje.
Je snazší popsat ránu pěstí než prázdnotu v duši. Proto si někdy přeju, aby existoval nějaký jasný důkaz. Nějaká modřina. Něco, co by ospravedlnilo tu bolest, kterou v sobě nosím.
Ale žádný důkaz není. Je jen ta tíha. Ten zmatek. A ta strašná samota v tom, že vaše trauma je tak tiché, že ho neslyšíte ani vy sami. Musíte se naučit věřit, že i neviditelné rány krvácejí. A to je ten nejtěžší boj ze všech.
Závěrečná výzva
Bojujete také s pocitem, že vaše bolest není „dostatečně platná“, protože vaši rodiče nebyli „zlí“? Napište mi svůj příběh o neviditelných jizvách na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejtěžší si přiznat, že i ticho může bolet.
