Článek
Víte, jaké to je mít doma puberťáky. Většinou jsou zalezlí ve svém pokoji a komunikace vázne. Ale my jsme měli lego. Byla to naše společná řeč, náš svět, kam jsme utíkali. Trávili jsme víkendy stavěním složitých modelů a po domě jsme nechávali malá, vtipná diorámata – třeba scénu, kde Iron Man bojuje s Darth Vaderem na hřbetě lamy z videohry Fortnite. Pro někoho jen hračky, pro nás společné vzpomínky.
Minulý měsíc u nás byl na návštěvě můj bratr Jirka s rodinou. Jeho osmiletému synovi Filípkovi se naše výtvory moc líbily. Když odjeli, moje děti se zděšením zjistily, že chybí klíčové postavičky z diorámatu, který jsme zrovna o víkendu dokončili.
Okamžitě jsem Jirkovi zavolal. „Jirko, hele, Filípek si asi omylem odnesl pár našich lego figurek. Jsou pro nás důležité, mohli byste je prosím při nejbližší příležitosti vrátit?“ Na druhém konci se ozval smích. „Prosím tě, kvůli pár kostičkám? Vždyť je to osmiletý kluk! Neřeš to. Určitě je někde najdeme, a pak vám je hodím.“ Jeho tón byl tak lhostejný a odmítavý, že se ve mně začala vařit krev.
O týden později jsme se sešli na kávě. Den předem jsem mu napsal zprávu: „Nezapomeň na to lego, prosím.“ Odpověděl jen „jj“. Když jsme se sešli, zeptal jsem se na něj. Plácl se do čela s předstíranou hrůzou. „Ježiš, promiň, brácho, úplně mi to vypadlo z hlavy! Měl jsem toho moc v práci.“ Věděl jsem, že lže.
Dobře. Hra začala.
Další víkend jsme jeli k němu na grilovačku. Než jsme vešli, vzal jsem si své děti stranou v autě. „Takže, plán je následující,“ řekl jsem s vážnou tváří. „Strýček Jirka si myslí, že krást naše věci je v pořádku. Dnes mu ukážeme, jaké to je, když vám zmizí věci, na kterých vám záleží. Žádné ničení, žádné velké cennosti. Jen malé, otravné věci. Ovladače. Nabíječky. Jeho oblíbený půllitr od dědy. Klíče od sekačky. Buďte kreativní. Buďte nenápadní. Operace ‚Spravedlnost‘ začíná teď.“ Moje děti, které jsem v duchu nazval „bezbožnými barbary“, se jen ďábelsky usmály.
Zatímco Jirka pyšně obracel maso na grilu a chlubil se novým autem, moji agenti operovali. Byla to tichá, precizní akce. Když jsme odjížděli, věděl jsem, že v jeho domě nezůstal jediný dálkový ovladač, žádná nabíječka na telefon a dokonce ani jeho oblíbené půllitry. Na poslední chvíli jsem musel propašovat jejich psa zpátky do domu, protože i ten se stal součástí naší kořisti.
Cestou domů mi začal zvonit telefon. Ignoroval jsem to a užíval si to ticho.
Když jsem se dostal domů, zavolal jsem mu zpátky. Byl naprosto hysterický. „Někdo nás vykradl! Všechny ovladače jsou pryč! Nemůžu si ani pustit televizi! A moje nabíječka! A ten půllitr od dědy!“ S klidem jsem mu odpověděl: „Opravdu? To je divné. Zeptám se dětí, jestli si něčeho nevšimly.“ „Nedělej ze mě hlupáka, Pavle!“ řval. „Vím, že to byli oni! Chci svoje věci zpátky!“ „Dobře,“ řekl jsem. „Dám to do krabice a vrátím ti to, až se příště uvidíme. Samozřejmě, hned jak dostaneme zpátky naše lego.“
Ještě ten večer stál u mých dveří. V ruce držel pomačkanou tašku s naším legem a tvářil se, jako by spolkl citron. „Tady máš ty svoje hračky!“ procedil mezi zuby. Já jsem se jen usmál, zkontroloval obsah tašky a podal mu krabici. „Díky. Tady máš svoje. A pamatuj si, Jirko. Tohle je nový standard. Neúcta bude oplacena neúctou.“
Naši rodiče si myslí, že jsem to přehnal a že jsem do toho neměl zatahovat děti. Ale já si myslím, že jsem bratrovi i svým dětem uštědřil cennou lekci. A vsadím se, že příště už si na vrácení našich věcí vzpomene.
