Článek
Když ale k mému stolu přišla žena, která vypadala jako z titulní strany časopisu, věděl jsem, že je něco špatně.
Seznámili jsme se na jedné z těch aplikací, kde člověk přelouská stovky profilů, než narazí na někoho, s kým si má skutečně co říct. Jmenovala se Klára. Její profilové fotky nebyly zrovna profesionální. Byly to momentky z výletů, rozmazané selfie a jedna, kde se smála s pořádným kusem dortu v ruce. Byla… no, byla zkrátka kus ženské. Ale její popisky byly vtipné, psala bez chyb a shodli jsme se na všem, od lásky k béčkovým sci-fi filmům z osmdesátek až po názor na to, která desková hra je nejvíce přeceňovaná. Po pár dnech intenzivního chatování jsme se rozhodli, že je čas na osobní setkání. Navrhl jsem náš oblíbený bar s deskovkami, „Paralelní Svět“, a ona s nadšením souhlasila.
Dorazil jsem o něco dřív a zabral stůl v rohu, odkud byl dobrý výhled na vchod. Byl jsem nervózní, jak už to tak bývá. Co když si nebudeme mít co říct? Co když ten její smysl pro humor byl jen dobře napsaný text? Prohlížel jsem si v mobilu znovu její fotky, abych si osvěžil paměť, a v duchu si říkal, ať to hlavně nepokazím.
Po pár minutách se otevřely dveře a vešla ona. Tedy, ne ona. Vešla žena, která by mohla okamžitě fotit reklamu na cokoliv. Vysoká, štíhlá, s dokonalými rysy a sebevědomým úsměvem. Rozhlédla se po místnosti, naše pohledy se na vteřinu střetly a zamířila přímo ke mně. Srdce mi poskočilo. „To musí být omyl,“ pomyslel jsem si.
„Ahoj, máš tu volno?“ zeptala se a její hlas byl sametový jako z nějakého filmu. Zamrkal jsem a zmohl se jen na přikývnutí. V hlavě mi okamžitě naskočil varovný systém. Tohle se přece neděje. Takové ženy mě samy od sebe neoslovují. Určitě něco chce. Peníze? Potřebuje nalákat na nějakou pochybnou investici? Nebo mi chce prodat zázračné doplňky stravy?
„Já vlastně někoho čekám,“ řekl jsem a snažil se znít co nejzdvořileji. Nechtěl jsem, aby si Klára, až přijde, myslela, že tu flirtuji s první ženou, která projde kolem. To by byl ten nejhorší možný začátek.
Kráska se usmála ještě víc. „Já vím,“ řekla. „Čekáš na Kláru.“ Ztuhl jsem. Jak to může vědět? Je to její kamarádka, která mě přišla omrknout? Nebo je to nějaká kanadský žertík? „Jsem Klára,“ dodala a posadila se naproti mně.
Díval jsem se na ni a mozek mi to odmítal zpracovat. Porovnával jsem tvář přede mnou s fotkami v telefonu. Nějaká podoba tam byla, hlavně v očích a tvaru úsměvu, ale zbytek… byl to úplně jiný člověk. „Promiňte, ale to je nějaký nesmysl. Ta Klára, se kterou si píšu, vypadá… jinak.“
Tehdy se její výraz změnil. Sebevědomí zmizelo a nahradila ho určitá zranitelnost. „Vím,“ povzdechla si. „Ty fotky jsou staré skoro dva roky. Během té doby jsem zhubla skoro šedesát kilo.“ Vyprávěla mi o tom, jak se celý život potýkala s nadváhou, s posměšky, s tím, jak ji muži přehlíželi nebo ji brali jen jako ‚dobrou kamarádku‘. A když konečně dosáhla své vysněné váhy, přišel nový strach. Strach, že zájem mužů je teď jen povrchní. Že je chtějí jen kvůli tomu, jak vypadá, a ne kvůli tomu, jaká je uvnitř.
„Chtěla jsem vědět, jestli jsi skutečně ten fajn chlap, za kterého jsem tě podle zpráv považovala,“ řekla potichu. „Chtěla jsem zjistit, jestli bys dal šanci té holce z fotek, i kdyby se tu objevilo něco, co se na první pohled zdá ‚lepší‘. Chtěla jsem vědět, jestli bys tu silnější Kláru odepsal kvůli hezčí tvářičce.“
Její slova mě zasáhla. Na jednu stranu jsem ji chápal. Ten strach a ta nejistota musely být obrovské. Prošel jsem jejím testem. Neodkopl jsem domluvené rande kvůli atraktivnější ženě. Měl bych se cítit jako hrdina. Ale necítil jsem se tak. Cítil jsem se podvedený a zkoušený.
Zbytek večera byl zvláštní. Klára byla skutečně úžasná. Byla vtipná, chytrá a krásná. Mluvili jsme o všem možném a já se s ní cítil neuvěřitelně dobře. Ale v hlavě mi neustále hlodala ta jedna myšlenka. Náš vztah, ještě než vůbec začal, byl založen na lži a zkoušce. Co přijde dál? Bude mě testovat pořád? Budu muset neustále dokazovat svou upřímnost a oddanost? Nechci žít ve vztahu, kde za každým rohem číhá skrytá kamera a hodnotící komise. Jsem zmatený. Klára je přesně taková žena, jakou bych si mohl přát. Ale ta nedůvěra na samém začátku mě děsí. Nevím, co mám dělat.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
