Článek
Jsme manželé téměř dva roky. Moje žena Lucie pracuje jako letuška a často létá na dlouhé vzdálenosti do exotických zemí. Její práce je nesmírně náročná a znamená to, že je často pryč z domova. Vždycky jsem na ni byl hrdý a její práci obdivoval, i když mi samozřejmě chyběla. Až doteď jsem jí bezmezně důvěřoval.
Naše výročí připadlo zrovna na den, kdy měla být na druhé straně světa. Smířil jsem se s tím, že to oslavíme později, ale chtěl jsem jí udělat alespoň malou radost. Rozhodl jsem se, že jí do kufru, těsně než odjede, schovám přáníčko a jeden z dárků jako překvapení, aby si na mě vzpomněla, až bude daleko.
Otevřel jsem její kufr, který už měla sbalený u dveří, a začal hledat místo, kam bych dárek ukryl. A tehdy jsem to uviděl. V jedné z postranních kapes leželo úhledně složené sněhově bílé, krajkové prádélko. Bylo úplně nové, s visačkou. Nikdy předtím jsem ho na ní neviděl. Hned vedle ležel pár elegantních lodiček na vysokém podpatku. Ty jsem naopak poznal okamžitě. Koupil jsem jí je k Vánocům.
V tu chvíli se mi zastavil svět. V uších mi začalo pískat a měl jsem pocit, že se nemůžu nadechnout. Stál jsem tam, zíral do toho kufru a v hlavě mi běžela jediná myšlenka, jediný děsivý scénář: nevěra. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že pro to musí existovat nějaké rozumné vysvětlení. Možná si to koupila pro mě, jako překvapení na později? Ale proč by si to brala s sebou na cestu beze mě? Proč mi o tom neřekla? A proč to bylo tak schované? Žádná z mých „rozumných“ teorií nedávala smysl a neodpovídala tomu, jak svou ženu znám.
Dárek jsem do kufru nakonec nedal. Potichu jsem ho zase zavřel a dělal, jako by se nic nestalo. Nedokázal jsem to. Od té doby je ze mě uzlíček nervů. Lucie se mezitím z jedné cesty vrátila a zase odletěla na další. Musel jsem se usmívat, ptát se jí, jak se měla, a objímat ji, zatímco v mé hlavě se odehrávalo peklo. Představoval jsem si ji s jiným mužem v hotelovém pokoji někde tisíce kilometrů daleko.
Šílím z těch myšlenek, ale nemám v ruce žádný konkrétní důkaz, kterým bych ji mohl konfrontovat. Co když se mýlím a zničím všechno svým obviněním? Ale jak mám získat jistotu? Mám se jí prohrabovat v telefonu? Sledovat ji? Už jen z těch myšlenek je mi špatně. Jsem emocionálně na dně a nevím, co mám dělat. Miluji ji, ale tahle nejistota mě pomalu ale jistě zabíjí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
