Článek
ize byla jasná: já, můj manžel Tomáš, stoh knížek, které jsem si celý rok šetřila, a naprostý, absolutní klid. Žádná práce, žádný stres, jen šumění moře, chuť oliv a spánek bez budíku. Aspoň takový byl můj dokonale naivní plán.
Můj muž Tomáš je skvělý chlap. Je vtipný, hodný, milující, ale v praktickém životě je občas jako neřízená střela. Je to ten typ člověka, který dokáže ztratit klíče, které drží v ruce, a jeho schopnost předvídat následky svých činů se blíží nule. Já jsem ta, kdo plánuje, organizuje a hasí požáry. Doufala jsem, že alespoň na dovolené si od této role odpočinu. Jak hluboce jsem se mýlila.
První den proběhl víceméně podle plánu. Ubytovali jsme se, dali si první frappé na pláži a já se konečně začala uvolňovat. Problémy začaly hned druhý den ráno. „Miláčku, neviděla jsi moji peněženku?“ ozvalo se z koupelny, zatímco já jsem si na terase vychutnávala první doušky kávy. Následovaly dvě hodiny panického prohledávání pokoje, které připomínalo policejní razii. Převrátili jsme naruby kufry, postel, prohledali každou kapsu u každého kusu oblečení. Nic.
Následovala fáze dvě: rekonstrukce. Prošli jsme celou trasu z předchozího večera – od plážového baru přes recepci až k našemu pokoji. Znovu nic. Třetí fáze, kterou jsem se snažila oddálit, byla nevyhnutelná: návštěva místní policejní stanice. Strávili jsme tam další hodinu v zatuchlé kanceláři s ospalým policistou, který mluvil anglicky jen o trochu lépe než my řecky, a sepisovali jsme protokol, o kterém jsme oba věděli, že je naprosto k ničemu. Celé dopoledne bylo pryč a moje hladina stresu dosáhla úrovně běžného pracovního dne.
Třetí den, s novou hotovostí vybranou z mého účtu a zablokovanými Tomášovými kartami, jsme se konečně vrátili na pláž. Slunce pálilo a já jsem Tomáše asi pětkrát upozorňovala, ať se namaže krémem s faktorem padesát. „Neboj, vždyť už mám základ z léta,“ mávl rukou a spokojeně si lehl na lehátko s mobilem v ruce. Zhruba po hodině usnul. Já, poučena z předchozích let, jsem byla schovaná pod slunečníkem. Když se po dalších dvou hodinách probudil, bylo pozdě.
Jeho záda měla sytě karmínovou barvu, která by mohla směle konkurovat hasičskému autu nebo rudé na semaforu. „Trochu mě to pálí,“ přiznal se zkroušeně. „Trochu?“ opáčila jsem a v duchu jsem se loučila s představou klidné noci. Následující hodiny jsem strávila sháněním bílého jogurtu v místním minimarketu, protože na panthenol byl Tomáš „alergický“, a následně jsem mu na spálená záda aplikovala studené obklady a poslouchala jeho sténání.
Zbytek dovolené se nesl v podobném duchu. Já jsem se stala jeho osobní ošetřovatelkou, finanční manažerkou, psychickou podporou a tlumočnicí. Řešila jsem platby, mazala mu záda, vybírala restaurace, kde měli dostatečně měkké židle, a připomínala mu, aby si alespoň desetkrát denně zkontroloval, jestli má u sebe mobil a klíče od pokoje. Moje knížky zůstaly netknuté na nočním stolku.
Poslední den, když jsme seděli v letadle na cestě domů, se ke mně Tomáš naklonil, chytil mě za ruku a s naprosto upřímným výrazem řekl: „To byla skvělá dovolená, viď? Tak krásně jsme si odpočinuli. To musíme brzy zopakovat.“ Podívala jsem se na něj, na jeho loupající se nos a spokojený úsměv, a jen jsem přikývla. Co jiného mi zbývalo? Ale v duchu už jsem si plánovala tu svou. Příští rok jedu sama. Možná na kurz přežití na Sibiř. Tam je alespoň menší šance, že se spálí, a peněženku si snad ohlídá před medvědy sám.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
