Článek
Bydlím v malém řadovém domku, ke kterému patří i příjezdová cesta, kam se vejdou dvě auta. Je to moje jediné parkovací místo. Většinou tam stojí moje auto a když přijede přítel nebo rodiče na návštěvu, mají kde zaparkovat. Až do minulého týdne jsem s tím neměla jediný problém. Pak se ale objevila ona. Cizí žena v cizím autě, která se rozhodla, že můj soukromý pozemek je její soukromé parkoviště.
Jedno ráno jsem se podívala z okna a viděla jsem, jak na mém vjezdu stojí cizí auto. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký omyl. Možná někdo, kdo jede za sousedy a jen si špatně najel. Chvíli jsem čekala, ale nic se nedělo. V autě seděla nějaká žena a jen si něco projížděla na mobilu. Vyšla jsem ven, abych se podívala zblízka, a v tu chvíli zvedla hlavu od telefonu.
Podívala se na mě, jako bych ji neuvěřitelně obtěžovala. Sjela mě pohledem od hlavy až k patě a pak udělala takové to otrávené gesto rukou, které mělo znamenat „vždyť už jedu“. Ještě asi pět minut tam seděla a zírala do mobilu, a pak konečně s protočením panenek odjela. Byla jsem z jejího chování v šoku, ale říkala jsem si, že to byla snad jen nějaká náhoda.
Druhý den ráno jsem se probudila a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. To samé auto stálo zase na mém vjezdu. Tentokrát v něm ale nikdo nebyl. Bylo mi jasné, že si ze mě ta paní udělala bezplatné parkoviště. Naštvala jsem se. Napsala jsem na papírek slušný, ale jasný vzkaz: „Dobrý den, toto je soukromý pozemek. Prosím, neparkujte zde.“ A dala jsem jí ho za stěrač.
Celé dopoledne jsem nervózně vykukovala z okna a čekala, kdy se vrátí. Objevila se až po několika hodinách. A na tváři měla samolibý úšklebek. Vyšla jsem ven a rozhodla jsem se ji konfrontovat přímo. Slušně jsem se jí zeptala, jestli pracuje někde poblíž. A pak jsem jí řekla, že to je můj vjezd a že tam nemůže parkovat.
Její odpověď mi vyrazila dech. „Já vím, že je váš,“ řekla s naprosto klidným a arogantním výrazem. „A parkuju tady.“ Zůstala jsem na ni jen zírat, neschopná slova. Ta drzost byla neuvěřitelná. „Ale tady nemůžete parkovat,“ koktala jsem. „Potřebuju ten vjezd, je to moje místo.“
Ona se jen ušklíbla. „No a? Já pracuju támhle za rohem a nikde jinde se parkovat nedá, tak parkuju tady.“ Ukázala jsem jí na několik volných parkovacích míst o kus dál na ulici. Jen mávla rukou, že se jí tam nechce chodit. Po chvíli dohadování nakonec otráveně řekla, že už tam tedy parkovat nebude.
Pak ale udělala něco, co mi ukázalo, jaký je to člověk. Vzala ten můj slušný vzkaz zpoza stěrače, přede mnou ho na malé kousky roztrhala a hodila ho do kanálu. Pak si ještě sedla na obrubník mého vjezdu, asi pět minut na mě nenávistně zírala a pak konečně s hlasitým protúrováním motoru odjela.
Byla jsem z toho úplně vedle. Nechápala jsem, kde se v lidech bere taková arogance a pocit, že si mohou dovolit úplně všechno. Bylo mi jasné, že se vrátí. Že to jen tak nenechá být. A tak jsem musela začít jednat. Od toho dne parkuji své auto schválně našikmo přes celý vjezd, aby se tam už nikdo jiný nevešel.
Je to otravné. Pokaždé, když přijíždím nebo odjíždím, musím složitě manévrovat. Musím si hlídat, abych auto nechala přesně tak, aby se tam nikdo jiný nevmáčkl. Připadám si jako ve vězení na svém vlastním pozemku. A to všechno jen kvůli jedné drzé ženě, která si myslí, že pravidla a soukromé vlastnictví pro ni neplatí.
Nevím, jestli se ještě vrátí. Ale pokaždé, když slyším přijíždět auto, trnu hrůzou, že je to zase ona a že bude další scéna. Můj klid a pohoda v mém vlastním domově jsou pryč. A já jen doufám, že si brzy najde jiné, pohodlnější místo na parkování. Třeba uprostřed dálnice.
