Článek
Je středa, 23. července, dopoledne. Právě jsem položila telefon. Volala máma. Táta spadl na chalupě ze schodů. Není to nic vážného, jen naražená záda a ošklivě podvrtnutý kotník, ale máma byla v naprosté panice. A v tom jejím vyděšeném hlase jsem slyšela víc než jen strach o tátu. Slyšela jsem budoucnost. Tu moji. A sevřel se mi žaludek.
„Co budeme dělat, Danielo?“ opakovala do telefonu. „Co když se stane něco horšího? Jsme na to úplně sami.“ A to slovo „my“ se do mě zabodlo jako střep skla. Protože vím, že to „my“ neznamená „já a táta“. Znamená to „ty se o nás postaráš“.
Sedím ve svém tichém bytě v Praze na Letné, který je mojí pevností, a najednou mám pocit, že se mi hroutí zdi. Že mě ten rodinný dům na maloměstě, ze kterého jsem před lety utekla, zase pohlcuje. Cítím ten známý pocit dušení, ten svíravý neklid, tu chuť si drápat kůži z těla, jen abych utekla.
A hned po něm přijde vina. Ta hnusná, slizká vina. Vždyť mi nic tak hrozného neudělali. Nebili mě. Koupili mi první džíny, zaplatili vysokou. Starali se… po svém. Svým vlastním, pokřiveným způsobem mě určitě měli rádi. Zaslouží si, abych je teď, když jsou staří, odkopla?
Ale pak si vzpomenu na poslední Vánoce, které jsem u nich strávila. Ty tři dny byly jako tři roky v pekle. Neustálé rýpání přestrojené za starost. „Nejsi nějaká hubená? Jíš vůbec?“ Ne, mami, jen nejsem tlustá jako ty. „A co práce, pořád děláš jen do toho počítače? To nejsou žádný pořádný peníze, viď?“ Ne, tati, jen nerozumíš tomu, co dělám. Každý rozhovor byl past. Každý pohled byl soud. Po třech dnech jsem od nich utekla s pocitem, že mi někdo vymazal osobnost.
A teď si mám představit, že tohle budu mít doma? Natrvalo? Že se tenhle rodinný dynamit nastěhuje ke mně do bytu? Že se role obrátí a já budu ta, kdo se o ně stará? Ta představa je tak strašlivá, že se mi chce zvracet.
Protože vím, jaká bych byla. Byla bych krutá. Byla bych netrpělivá, odměřená a chladná. Vracela bych jim přesně to, co oni celý život dávali mně. A ta představa, že bych se stala jimi, mě děsí víc než smrt.
Tohle je ten důvod, proč nemám vlastní rodinu. Proč při představě dětí cítím paniku. Nechci už nikdy být v žádné rodinné dynamice. A teď se ta, před kterou jsem utekla, ke mně vrací jako bumerang.
Stojím u okna a dívám se na ruch velkoměsta. Vím, že musím udělat rozhodnutí. Buď se nechám pohltit vinou a povinností a nechám je, aby mě zničili, anebo si zachráním život. Svůj jediný život.
A já si vybírám sebe. Ať to zní sebevíc sobecky. Pomůžu jim. Najdu jim pečovatelku, zařídím nákupy, vyřídím úřady. Budu jejich logistický manažer. Ale nebudu jejich pečovatelka. Nebudu jejich dcera v tom smyslu, jak si to představují. Protože tenhle post byl zrušen už dávno. Ne mnou. Jimi.
Děsíte se také budoucnosti, ve které se budete muset starat o své emočně nedostupné rodiče? Zápasíte s pocity viny a touhou po sebezáchově? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste jediní, kdo se bojí, že se rodinná dynamika jednou obrátí proti nim.
