Článek
Měl jsem ho čtrnáct let. Čtrnáct let byl Bobeš, moje krajta královská, parťák, který mě nikdy nezradil. Dostal jsem ho na chovatelské burze, když mi bylo osm, a od té doby jsme byli nerozlučná dvojka. Byl to ten nejklidnější tvor na planetě. Mohl jsem ho mít položeného na klíně u televize a on jen tak odpočíval. Nikdy nikomu neublížil.
Pak přišla Tereza. Zamiloval jsem se jako blázen. Byla o čtyři roky starší, měla v sobě oheň a já byl přesvědčený, že je to ta pravá. Jediný mráček na našem nebi byl Bobeš. Tereza ho nesnášela.
Nebyl to jen strach. Byla přesvědčená, že hadi jsou satanovo plémě, že nosí do domu smůlu a negativní energii. Hádali jsme se kvůli tomu nesčetněkrát. Snažil jsem se jí vysvětlit, že je to jen zvíře, můj mazlíček, ale bylo to marné. Její pohled byl neoblomný.
Po pěti letech vztahu jsme se konečně rozhodli pro společné bydlení. Našli jsme si malý byt na sídlišti v Mostě a já byl šťastný jako blecha. Během stěhování ale Tereza neustále naléhala, ať se Bobeše zbavím. „Davide, prosím tě, přece si to ďábelské stvoření nenastěhujeme do našeho hnízdečka lásky,“ opakovala pořád dokola. Odmítl jsem. Byl součástí mého života a já ho nehodlal opustit.
Asi týden po nastěhování jsem se vrátil z odpolední šichty v Kauflandu. Těšil jsem se, jak si dám sprchu, nakrmím Bobeše a sednu si s Terezou k seriálu Ulice. Jenže když jsem přišel k teráriu, bylo prázdné.
Srdce se mi zastavilo. Víko bylo zajištěné, přesně tak, jak jsem ho ráno nechal. Bobeš neměl absolutně žádnou šanci utéct. Prohledal jsem celý byt, každý kout, každou skříň, ale nikde nic. Jen prázdné terárium a ticho.
Šel jsem rovnou za Terezou. Seděla v kuchyni a listovala časopisem, jako by se nic nestalo. Když jsem se jí zeptal, kde je Bobeš, jen pokrčila rameny. „Asi utekl, ne? Jsou to hadi, ti se všude propletou,“ řekla s ledovým klidem.
Nevěřil jsem jí ani slovo. Zvýšil jsem hlas, obvinil ji, že mu něco udělala. V tu chvíli se rozplakala. Ale ne lítostí. Vztekem. Začala křičet, že na ni pořád útočím, že mi víc záleží na „té příšeře“ než na ní. Byla to scéna jako z Výměny manželek.
Nevěděl jsem, co dělat. Odešel jsem z bytu a zabouchl za sebou dveře. Zavolal jsem kamarádovi Pavlovi a šli jsme na jedno. Potřeboval jsem si vyčistit hlavu.
Když jsme seděli v naší oblíbené hospodě, zavibroval mi telefon. Zpráva od Terezy. Stálo v ní: „Chtěl jsi vědět pravdu? Tak tady ji máš. Pustila jsem ho u rybníka za městem. Chtěla jsem mu dát svobodu. A nám šanci na normální život bez ďábla v teráriu.“
Zůstal jsem zírat na displej a v očích mě pálily slzy. Zaplatil jsem a bez jediného slova jsme s Pavlem nasedli do jeho staré oktávky a jeli k tomu rybníku. Bylo to asi patnáct minut cesty.
Byla už skoro tma, když jsme dorazili. S baterkami v mobilech jsme prohledávali břeh. Volal jsem jeho jméno, i když jsem věděl, jak je to hloupé. Po téměř hodině beznadějného hledání jsem ho našel.
Ležel u kraje rákosí. Byl mrtvý. Na těle měl obrovské kousance, nejspíš od lišky nebo toulavého psa. Krajta chovaná v zajetí nemá v naší přírodě nejmenší šanci přežít. Zvedl jsem jeho bezvládné tělo do náruče a sesypal se.
Tu noc jsem nespal. Seděl jsem v obýváku a díval se na prázdné terárium.
Ráno jsem se s ní rozešel. Bez křiku, bez emocí. Jen jsem jí řekl, ať si sbalí věci a vypadne. Teď řeším, jak dostat své jméno z nájemní smlouvy a jak se z téhle noční můry co nejrychleji dostat. Láska je jedna věc, ale tohle byla zrada, kterou nikdy nedokážu odpustit.
Prožili jste si také zradu, ze které se stále nemůžete vzpamatovat? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a možná právě ten váš otiskneme příště.
