Článek
Bydlím s Martinem už rok v bytě na Žižkově. Nastěhoval jsem se k němu narychlo, když jsem utíkal z toxického vztahu, a vlastně jsem ho skoro neznal. Byl to kamarád kamaráda. A přiznám se, zpočátku jsem se ho trochu bál.
Martin je typ chlapa, co moc nemluví. Je vysoký, sportovní postavy a má takový ten chladný, soustředěný výraz, že si nejste jistí, jestli vás chce zabít, nebo vás jen ignoruje. Ale pod tou drsnou slupkou se ukázal jako neuvěřitelně vřelý a ochranitelský kamarád. Pomohl mi sebrat se, postavit se na vlastní nohy a nikdy za to nic nechtěl.
Posledních pár týdnů bylo ale peklo. Oba pracujeme z domova na obrovském společném projektu, který nám sebral veškerý čas i energii. V podstatě jsme neopustili byt, žili jsme na kávě a jídle z DámeJídlo. Byli jsme pro sebe navzájem jediným lidským kontaktem. Do toho všeho venku neustále lilo jako z konve, takže jsme ani nemohli na procházku. Byli jsme zavření v naší vlastní bublině.
Minulý pátek jsme si po práci pustili film. Byl jsem tak vyčerpaný, že jsem u toho usnul. Probudil jsem se až nad ránem. A tehdy jsem si to uvědomil. Spal jsem mu na hrudi. Jeho ruka mě objímala kolem ramen. A on taky spal.
Ten moment jako by protrhl nějakou neviditelnou hráz.
Od té noci se to děje pravidelně. Beze slova. Bez jakékoliv diskuze. Martin prostě přijde ke mně do pokoje, lehne si ke mně do postele, přitáhne si mě k sobě a usne. Nemluvíme o tom. Ráno se probudíme, on se vrátí do svého pokoje a děláme, jako by se nic nestalo.
A já jsem z toho úplně zmatený.
Jsem gay, nikdy jsem se s tím netajil. O Martinovi nevím nic. Za ten rok, co ho znám, s nikým nechodil, o nikom nemluvil. A teď vyhledává moji fyzickou blízkost s takovou samozřejmostí, že mi to bere dech.
Moje pocity jsou jako zamotaný provaz. Začínám se do něj zakoukávat. Vlastně už asi zamilovaný jsem. Jeho dotek, jeho teplo, ten pocit bezpečí, když mě v noci obejme… je to všechno, po čem jsem toužil.
Ale zároveň se cítím provinile.
Mám pocit, že ho zneužívám. Co když je to z jeho strany jen zoufalá potřeba lidského kontaktu v téhle šílené izolaci? Co když je to jen „hlad po kůži“ a já si to celé maluju narůžovo, protože po něm toužím? Co když jen hledá platónské objetí a já v tom vidím něco víc?
Bojím se o tom promluvit. Bojím se, že když poruším to ticho, celé to křehké kouzlo se rozplyne. Že se na mě podívá s hrůzou v očích a uteče. Že ztratím nejen tu noční blízkost, ale i toho skvělého kamaráda.
A tak každou noc ležím v posteli, srdce mi buší a čekám. Čekám, jestli se otevřou dveře. A děsím se dne, kdy se neotevřou.
Stalo se vám někdy, že se hranice mezi přátelstvím a něčím víc začala bez jediného slova stírat? Když činy mluví hlasitěji než slova, ale vy nevíte, co říkají, je to matoucí. Svěřte se se svým příběhem na pribehy.kral@seznam.cz.
