Článek
Seděl jsem v kuchyňce našeho pronajatého bytu v Brně, zíral na ten nešťastný dokument a cítil, jak ve mně narůstá panika. Daňové přiznání. Pro většinu mých vrstevníků otravná, ale rutinní záležitost. Pro mě to byl kód z Enigmy. V hlavě mi tepala jediná myšlenka: Co mám sakra dělat? A hned za ní druhá, mnohem děsivější: Proč mi to nikdy nikdo neukázal?
Moji rodiče nejsou zlí lidé. Nikdy mě nebili, nekřičeli, nezanedbávali v tom základním slova smyslu. Táta chodil do práce, máma se starala o domácnost. Večeře byla v šest, v televizi běžely zprávy na ČT24 a o víkendu se jelo na nákup do Tesca. Vnější obal dokonalé, průměrné české rodiny ze Svitav. Jenže pod tím obalem bylo prázdno.
Vzpomínám si, jak jsem se v patnácti snažil vyměnit prasklou duši u kola. Táta seděl na gauči a díval se na fotbal. „Prosím tě, tati, nevíš, jak na to?“ zavolal jsem z chodby. „Hele, nech mě být, vždyť to nic není. Na YouTube najdeš všechno,“ odpověděl, aniž by odtrhl oči od obrazovky. Měl pravdu. Našel jsem to. A naučil jsem se to. Sám.
Takhle to bylo se vším. První rande, první zlomené srdce. Mámina reakce? Rozpačité pokrčení rameny a věta: „To přejde, dej si polívku.“ Žádné objetí, žádná snaha pochopit. Jen další teplá večeře jako univerzální záplata na všechny díry v duši. Naučil jsem se emoce dusit, protože jejich projev stejně nikoho nezajímal.
Když jsem se stěhoval do Brna na vysokou, byl jsem úplně ztracený. Neuměl jsem si založit účet v bance, netušil jsem, jak funguje trvalý příkaz, a první měsíce jsem pral barevné prádlo s bílým. Všechno jsem se učil za pochodu, metodou pokus-omyl, s pomocí Googlu a trpělivějších kamarádů. Oni vyprávěli, jak jim táta pomáhal s první ojetou Felicií, jak jim máma psala seznamy, co si zařídit na úřadech. Já jsem mlčel. Neměl jsem co vyprávět.
A tak jsem tam seděl nad tím růžovým papírem a najednou mi to všechno secvaklo. Nebyla to jen neschopnost vyplnit pár kolonek. Byl to symbol všeho, co mi chybělo. Moji rodiče mě nakrmili, ošatili a poskytli mi střechu nad hlavou. Ale nevychovali mě. Nepřipravili mě na svět. Jen mě nechali růst jako dříví v lese s tichým předpokladem, že si nějak poradím.
Zvedl jsem telefon a s malou, naivní nadějí jsem zavolal tátovi. „Čau tati, prosím tě, nevíš, jak na daně? Přišlo mi to…“ Nenechal mě ani domluvit. „Ježiš, Davide, s tímhle mi dej pokoj. To jsou takový složitosti. Najdi si nějakou účetní, ať máš klid.“ A bylo to. Ten poslední zbytek dětské víry, že by mi třeba mohli pomoci, se rozplynul.
Položil jsem telefon a necítil jsem vztek. Jen obrovský, prázdný smutek. Bylo to jako stát na břehu a dívat se na loď svých rodičů, která už dávno odplula a nechala mě tam samotného. Vždycky tam byla jen pro parádu, nikdy jako skutečný záchranný člun.
Otevřel jsem notebook a do vyhledávače napsal: „Jak vyplnit daňové přiznání pro OSVČ – návod pro idioty.“ Zhluboka jsem se nadechl. Zvládl jsem se naučit vařit, prát, žehlit i přežít zlomené srdce. Zvládnu i tohle. Protože jsem musel. Protože mě nikdo jiný nenaučil, jak být dospělý. Vychoval jsem se sám.
Cítíte se podobně? Jsou věci, které jste se museli naučit tvrdou cestou sami? Podělte se o svůj příběh na adrese pribehy.kral@seznam.cz. Možná zjistíte, že v tom nejste sami.
