Článek
Den, kdy naše dvě děti, jedenáctiletá Ema a devítiletý Vojta, odjížděly na čtrnáct dní na letní tábor. Milujeme je nade vše na světě, ale představa dvou týdnů ticha, prázdného bytu a naprosté svobody byla opojná. Plánovali jsme si naši „dovolenou doma“. Žádné vaření obědů, žádné hádky o tablet, žádné praní propocených dresů z fotbalu. Jen my dva, spánek, knihy, filmy a večery na balkoně se sklenkou vína. Měl to být ráj.
Ráno odjezdu bylo jako obvykle chaotické. Hledání ztracených holínek, poslední kontrola, jestli mají dostatek ponožek, a ujišťování, že si tábor užijí. Když jsme je konečně naložili do autobusu, zamávali jim a dívali se, jak se nám ztrácejí z dohledu, padli jsme si s Tomášem do náruče. „Přežili jsme to,“ vydechl. „Teď začíná ráj.“ Vrátili jsme se do bytu a to ticho bylo skoro hmatatelné. Žádný křik, žádná puštěná televize. Jen klid. Uvařili jsme si kávu a s blaženým úsměvem jsme si sedli na gauč.
Náš ráj trval přesně hodinu a půl. Pak jsem se rozhodla, že když už máme ten klid, uklidím dětem jejich pokojíčky, aby se vrátily do hezkého prostředí. A tehdy jsem otevřela Pandořinu skříňku. Všimla jsem si, že dveře od Vojtovy skříně nějak divně visí. Když jsem za ně vzala, zůstala mi klika v ruce. Pant byl napůl vytržený ze dřeva. S povzdechem jsem zavolala Tomáše. „Miláčku, podívej se na tohle.“ Tomáš, vyzbrojen šroubovákem a odhodláním, se pustil do opravy. Trvalo mu to dvě hodiny a stálo ho to jednu cestu do Hornbachu pro nové panty.
Zatímco opravoval skříň, já jsem chtěla vysát Emě pod postelí. Posunula jsem postel a zůstala jsem stát v němém úžasu. Na zdi, která byla doteď skrytá, se nacházela velkolepá freska. Ema, zřejmě ve chvíli uměleckého vzplanutí, namalovala na naši krásnou béžovou stěnu fialovým a růžovým permanentním fixem celou svoji rodinu, včetně psa a křečka. Pes měl tři oči a já jsem měla knír. Bylo to umělecké dílo hodné Picassa v jeho nejdivočejším období. Zbytek odpoledne jsem strávila na kolenou s houbičkou a různými chemikáliemi ve snaze to monstrum odstranit. Marně. Bylo jasné, že se bude muset malovat.
A tak začala naše „dovolená“. Každý den jsme objevili novou, skrytou katastrofu. Náš byt se proměnil v archeologické naleziště, kde jsme odkrývali vrstvy tajného života našich dětí. V úterý jsme zjistili, že odpad v koupelnovém umyvadle je totálně ucpaný. Po hodinové bitvě s čističem odpadů a zvonem jsme z něj vytáhli chomáč vlasů, ztvrdlé pasty na zuby a tři malé figurky z Lega. Ve středu si chtěl Tomáš večer pustit jejich herní konzoli. Zjistil, že jeden z ovladačů je celý ulepený od něčeho, co jsme identifikovali jako směs džemu a coly, a jedno tlačítko nefunguje vůbec.
Ve čtvrtek jsem při zalévání květin zjistila, že náš drahý fíkus v obýváku, který jsem léta pěstovala, má několik ulomených větví. Později jsem našla v koši malou, ručně vyrobenou kuši z dřívek od nanuků a gumiček. Zřejmě sloužil jako cvičný terč. Pátek byl ve znamení záhadné, tmavé skvrny na koberci, kterou děti chytře schovaly pod malý kobereček. Dodnes nevíme, co to bylo, ale stálo nás to půjčku profesionálního čističe.
Náš týden klidu se proměnil v týden nekonečných oprav, úklidu a frustrace. Místo romantických večeří jsme jedli pizzu z krabice mezi plechovkami s barvou a nářadím. Místo filmů jsme sledovali instruktážní videa na YouTube, jak opravit vytržený pant. Jediný klid, který jsme měli, byl ten mezi devátou večer, kdy jsme naprosto vyčerpaní padli na gauč, a šestou ráno, kdy jsme vstávali do dalšího dne plného kutilství.
Poslední den před jejich návratem jsme konečně dokončili poslední opravu. Byt byl čistý, vymalovaný a tichý. Vypadal jako z katalogu. Byli jsme unavení, ale spokojení. „Tak,“ řekl Tomáš. „Teď si konečně uděláme ten náš večer. Ugriluju nám steak, otevřeme to víno.“ Šel na balkon, aby zapálil gril. Po chvíli se vrátil s poraženým výrazem. „Plynová bomba je prázdná,“ oznámil. „Vojta si s ní minule hrál a asi ji úplně nezavřel.“
Seděli jsme na gauči v tom dokonalém, opraveném bytě a jedli jsme pizzu. Bylo ticho. Ale už to nebylo to radostné ticho svobody. Bylo to ticho prázdnoty. Ten byt, tak jak byl, čistý a neporušený, najednou působil sterilně a bez života. Všechny ty díry, skvrny a rozbité věci nebyly jen škody. Byly to stopy života. Byly to důkazy smíchu, her a energie našich dětí.
Druhý den jsme je vyzvedli. Vrátili se opálení, šťastní a plní zážitků. Během první hodiny doma stihli rozlít šťávu na čerstvě vyčištěný koberec a udělat otisk prstu od čokolády na nově vymalované zdi. A já, místo abych se zlobila, jsem se jen usmála. Náš domov byl zase kompletní. Naše dovolená doma byla katastrofa. Ale možná nás naučila něco důležitého. Že klid, který jsme hledali, není v tichu a pořádku. Je v tom milovaném, nádherném chaosu, kterému říkáme rodina.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
