Článek
Poslední dva roky jsem pracovala z domova pro velkou pojišťovnu. Byla to práce snů, zvlášť když máme s přítelem Markem malou dcerku. Pracovala jsem s citlivými daty klientů, měla jsem firemní počítač a přísná pravidla. Jedno z nich bylo absolutně nejzásadnější: nikdy neotevírat složky lidí, které znám, nebo složky, které nemám přidělené.
Před pár týdny, uprostřed běžného pracovního dne, mi zazvonil telefon. Volal mi šéf, ať se okamžitě dostavím do centrály na Pankráci. Podle jeho tónu jsem věděla, že je zle.
Posadili si mě do zasedačky. Naproti mně seděl můj šéf, vedoucí oddělení a žena z personálního. Ledový klid v místnosti se dal krájet. A pak se zeptali: „Paní Dominiko, znáte Lucii Novotnou?“
Upřímně jsem řekla, že ne. To jméno jsem v životě neslyšela.
Oznámili mi, že jsem neoprávněně otevřela její složku. Znovu jsem to popřela. Byla jsem si stoprocentně jistá, že jsem nic takového neudělala. Vedoucí tedy otevřel na notebooku daný soubor, aby mi ukázal, jestli v něm nepoznám nějaké jméno.
A tam to bylo. Černé na bílém. V kolonce „kontaktní osoba“ stálo jméno mého přítele, Marka.
Srdce mi spadlo do kalhot. Musela jsem s pravdou ven. Přiznala jsem, že je to můj přítel. Okamžitě mě suspendovali, dokud se celá věc nevyšetří. Cestu domů tramvají jsem probrečela.
Když se Marek vrátil z práce, sesypala jsem se na něj. Zrudnul jako rajče. A pak to z něj vylezlo.
Přiznal se. Použil můj pracovní počítač, když jsem byla s malou venku. Znal číslo té ženy, nějaké jeho „kamarádky“, a tak si podle něj našel její složku. Chtěl se prý jen podívat, jestli tam není něco nového, protože se jí pojišťovna dlouho neozvala.
Vybuchla jsem. Řekla jsem mu, že mě kvůli jeho nezodpovědnosti pravděpodobně vyhodí. Že přijdu o práci, která nás živí. A kdo je sakra ta Lucie a proč je u její složky uvedený on?
A tehdy to přišlo. Ten moment, kdy se z milujícího partnera stal cizí, zlý člověk.
„Hele, já za to nemůžu,“ odsekl. „Jak jsem měl vědět, že z toho bude takový problém? A hlavně, neměla sis dávat jako heslo jméno naší dcery. To pak není těžký ho uhodnout.“
Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. On mi právě vyčetl, že jsem si jako heslo k počítači dala jméno našeho dítěte. Toho dítěte, které teď možná nebudu mít z čeho živit. Obvinil mě.
Po týdnech nejistoty a strachu si mě zavolali zpátky. Marek se jim nakonec ke všemu přiznal. Práci mi, světe div se, vrátili. Ale s jednou podmínkou.
Už nepracuju z domova. Každé ráno dojíždím do prázdné, sterilní kanceláře v korporátní budově, kde sedím úplně sama. Dali mě do izolace, protože mi po tomhle incidentu už nevěří. Každý den v té tiché místnosti je pro mě připomínkou Markovy zrady.
Doma spolu téměř nemluvíme. Komunikace se omezila na to nejnutnější ohledně dcery. Nevím, kdo je ten muž, se kterým žiju. Nevím, jak se mám dívat na člověka, který byl schopen takhle bezohledně zneužít moji důvěru a pak se mi to snažil hodit na hlavu.
Mám zpátky svou práci, ale ztratila jsem pocit bezpečí. A možná i partnera.
Zklamal vás partner tak, že nevíte, jestli mu ještě dokážete věřit? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je třeba slyšet, že v tom nejste sami, abyste našli cestu dál.
