Článek
V mých představách to byl sen. Já, v lehkých letních šatech, popíjím koktejl u bazénu. Můj manžel Pavel, opálený a uvolněný, mi čte knížku. Večer jdeme na romantickou večeři do jedné z hotelových restaurací, já mám na sobě ty nové, elegantní šaty, co jsem si speciálně kvůli tomu koupila. Měla jsem to naplánované do posledního detailu. Každý den jiný outfit, jiné plavky, jiné šperky. Moje dva kufry byly pečlivě sestavenou sbírkou mého vysněného „dovolenkového já“.
Let do Hurghady byl dlouhý, ale plný radostného očekávání. Když jsme vystoupili z letadla a do tváře nás udeřil horký, suchý vzduch, cítila jsem se jako v jiném světě. Byli jsme unavení, ale šťastní. Prošli jsme pasovou kontrolou a zamířili k pásu se zavazadly. A tam začal náš sen pomalu umírat.
Stáli jsme u pásu a sledovali, jak se na něm objevují kufry ostatních cestujících. Jeden za druhým. Naše dva, velký modrý a střední stříbrný, nikde. Pás se točil dál, čím dál prázdnější. Lidé z našeho letu si brali svá zavazadla a odcházeli. Nakonec jsme u pásu zůstali stát jen my dva a jeden osamělý batoh, ke kterému se nikdo nehlásil. Pás se zastavil. Naše kufry nedorazily.
Pocit paniky se mísil s nevírou. To se přece nemůže stát nám! Zamířili jsme k okénku pro reklamaci zavazadel. Tam seděl unavený, otrávený úředník, pro kterého jsme byli jen další číslo v řadě. S obtížnou angličtinou jsme mu vysvětlovali naši situaci. On jen líně vyplňoval nějaký formulář. „Don't worry, madam,“ řekl nám s nulovým zájmem v hlase. „Ninety percent of bags are found within twenty-four hours. We will deliver them directly to your hotel.“ S tímto chabým příslibem a kusem papíru v ruce jsme opustili letiště. Měli jsme jen příruční zavazadla, ve kterých byla knížka, nabíječka na mobil, cestovní pasy a balíček žvýkaček.
Když jsme dorazili do našeho luxusního hotelu, cítili jsme se naprosto nepatřičně. Všude kolem nás byli krásní, opálení lidé v letním oblečení. A my jsme tam stáli v našem cestovním oblečení z Prahy, zpocení a unavení. Na recepci byli velmi milí. Když jsme jim vysvětlili naši situaci, dali nám zdarma základní hygienický balíček – kartáček na zuby, pastu a malé mýdlo. A dva nadýchané, bílé hotelové župany. Netušili jsme, že se tento župan na následující dny stane naším jediným outfitem.
První den jsme ještě žili v naději. „Určitě je zítra přivezou,“ uklidňovali jsme se navzájem. Ráno jsme si oblékli ty župany a šli na snídani. Cítila jsem na sobě pohledy ostatních hostů. Připadala jsem si jako blázen. Po snídani jsme chtěli jít k bazénu. Ale neměli jsme plavky. A tak jsme si jen sedli na lehátka, opět v županech, a dívali jsme se, jak se ostatní koupou. Bylo to absurdní.
Druhý den naše kufry stále nikde. Volali jsme na letiště. Odpověď byla stále stejná: „Hledáme je, madam. Zavoláme vám.“ Nikdy nezavolali. Náš pobyt v ráji se začal měnit v utrpení. Byli jsme uvězněni v luxusním resortu, ale nemohli jsme využívat nic z toho, co nabízel. Nemohli jsme do moře, nemohli jsme do bazénu, nemohli jsme si jít večer sednout do baru, protože v županu nás tam nepustili. Jedli jsme v bufetové restauraci, kde byl dress code naštěstí benevolentní, a pak jsme se zase vrátili na náš pokoj.
Třetí den jsme to už nevydrželi. Naděje na kufry zemřela. Museli jsme si koupit nějaké oblečení. Vzali jsme si taxíka do nejbližšího města na turistický bazar. Byl to zážitek jako z jiného světa. Všude na nás pokřikovali prodejci a nabízeli nám cetky. Jediný obchod s oblečením, který jsme našli, byl plný levných, kýčovitých suvenýrů. Pavel si musel koupit příšerné bavlněné tričko s obrovským nápisem „I ❤️ EGYPT“ a obrázkem pyramidy. Já jsem si vybrala to nejmenší zlo – volnou, barevnou tuniku z umělého materiálu, která na mně visela jako pytel. Koupili jsme si taky levné plastové pantofle a předražený opalovací krém.
Když jsme se v našich nových outfitech vrátili do hotelu, cítili jsme se ještě hůř než v těch županech. Vypadali jsme jako karikatury turistů. Zbytek dovolené jsme strávili v těchto třech kouscích oblečení, které jsme si každý večer prali v umyvadle v koupelně a sušili na balkoně. Všechny mé krásné, naplánované šaty zůstaly jen snem.
Týden utrpení konečně skončil. Unavení, otrávení a oblečení jako na karneval jsme odjeli na letiště. Nastoupili jsme do letadla a těšili se domů. Když jsme přistáli v Praze, už jsme ani nešli k pásu se zavazadly. Proč taky. Šli jsme rovnou na reklamace, abychom zahájili proces žádosti o odškodnění.
Když jsme ale procházeli kolem zavazadlového pásu z našeho letu, nevěřil jsem svým očím. Na pásu, úplně osamoceně, kroužily dva kufry. Jeden velký, modrý. Druhý střední, stříbrný. Naše kufry. Čekaly tam na nás. Nikdy z Prahy neodletěly.
Stáli jsme tam, dívali se na ně a nevěděli jsme, jestli se máme smát, nebo brečet. Byla to ta nejabsurdnější tečka za naší dovolenou snů. Utratili jsme desítky tisíc za to, abychom strávili týden v hotelovém županu a v tričku s velbloudem. A i když to byla ta nejhorší dovolená mého života, vím, že na ni nikdy nezapomenu. A taky vím, že odteď si vždycky, ale vždycky, zabalím jedny plavky a jedny náhradní šaty do příručního zavazadla.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.