Článek
S Terezou jsme nejlepší kamarádky od základní školy. Prošly jsme spolu vším – prvními láskami, maturitou, státnicemi na vysoké. Vždycky jsme si slibovaly, že si půjdeme navzájem za svědka na svatbě. Když mi tedy před pár měsíci oznámila, že se s přítelem Jakubem zasnoubili a chce, abych byla její svědkyně, byla jsem štěstím bez sebe.
A pak mi řekla zbytek.
Ve třeťáku na střední se mi stala hrozná věc. Na jedné domácí párty mě znásilnil kluk z naší party, Roman. Nikdy se neomluvil. Ta událost mě uvrhla do hluboké deprese, chtěla jsem odejít ze školy, jen abych ho už nikdy nemusela vidět. Jediný člověk, komu jsem se tehdy svěřila, byla Tereza. Byla úžasná, podporovala mě, stála při mně.
Když jsme se teď bavily o svatbě, Tereza mi nadšeně vyprávěla, že s Jakubem vymysleli roztomilý nápad. Chtějí, aby svědek nevěsty a svědek ženicha byli takový malý tým. Abychom společně organizovali rozlučky se svobodou, pomáhali s přípravami a byli na svatbě takový druhý hlavní pár.
Srdce mi bušilo radostí. A pak přišla ta rána.
„A víš, kdo bude svědek Kuby?“ zeptala se s úsměvem. „Roman! Zůstali nejlepší kamarádi i po střední. Není to super? Vy dva jako svědci!“
V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Úsměv mi zmrzl na rtech. Roman. Ten Roman. Čeká se ode mě, že budu spolupracovat, smát se a plánovat nejšťastnější den jejího života s člověkem, který mi způsobil to největší trauma?
V hlavě mi vířily otázky. Tereza to Jakubovi nikdy neřekla? Nebo mu to řekla a jemu je to jedno? Nebo je to jedno i jí?
Sebrala jsem všechnu odvahu a co nejslušněji jsem jí napsala zprávu, kde jsem jí vysvětlila své obavy. Že mám s Romanem problém a že si nedokážu představit, že bych s ním měla takhle úzce spolupracovat.
Její odpověď mi vyrazila dech a zlomila srdce víc než cokoliv jiného.
„Vím, co se mezi vámi tenkrát stalo, ale Roman se zdá být teď super kluk. Strašně by mi pomohlo, kdybys na tu vzpomínku mohla na chvíli zapomenout. Prosím, věř mi.“
Na tu vzpomínku. Jako by mluvila o tom, že jsem si kdysi zlomila nohu. Žádá mě, abych zapomněla na své znásilnění, protože její budoucí švagr je teď „super kluk“.
Od té doby jsem jí neodepsala. Plánování svatby se naštěstí na chvíli zastavilo, protože shánějí peníze, takže mám chvíli čas. Ale ta její zpráva mi pořád zní v hlavě.
Co mám dělat? Mám odmítnout a zlomit srdce své nejlepší kamarádce, se kterou jsme si slibovaly, že tu pro sebe navždy budeme? Nebo mám zatnout zuby a prožít několik měsíců pekla po boku svého násilníka, jen abych ji nezklamala?
Vždycky byla moje opora. Ale teď mám pocit, že si vybrala. A já to nebyla.
Zklamal vás někdy nejlepší přítel v klíčovém momentu vašeho života? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz.
