Článek
Proč brečím? Protože můžu. Protože jsem naštvaná a smutná a zklamaná. Protože mě dneska šéf ponížil před celým týmem. Protože se mi chce. Není v tom žádná větší věda. A právě v téhle jednoduchosti je obrovská síla, kterou jsem objevila až teď, v devětadvaceti letech.
Celé dětství jsem byla ta „přecitlivělá“. Každá slza, každý projev smutku nebo strachu byl okamžitě potlačen. Můj táta měl pro tyhle situace oblíbenou frázi. Neřekl mi, ať nejsem hysterka, jak by se možná dalo čekat. On měl něco speciálního. Podíval se na mě, na tu osmiletou holku s odřenými koleny, a s povzdechem řekl: „Prosím tě, vzmuž se. Nebuď jak nějaká baba.“
„Vzmuž se.“ Slyšela jsem to tolikrát, že se mi to vrylo pod kůži. Naučila jsem se, že moje emoce jsou špatné. Že slzy jsou projevem slabosti, která je hodna opovržení. Naučila jsem se je polykat tak dlouho, až mě z toho bolelo v krku. Naučila jsem se nasadit kamennou tvář a předstírat, že se mě nic nedotýká. Být „chlap“.
Strávila jsem desítky let v tomhle vnitřním vězení. Každý neúspěch, každé zlomené srdce, každá nespravedlnost – to všechno jsem dusila v sobě. Protože hodné holky, tedy pardon, správní chlapi, přece nebrečí. Jen zatnou zuby a jdou dál.
Ale dneska už nemůžu. Dneska ten přetlakový hrnec bouchnul. A já se rozhodla, že tentokrát neuteču na záchod, abych se v tichosti vyplakala do toaletního papíru. Ne. Zůstanu stát tady, uprostřed pulzujícího, lhostejného davu, a nechám to téct.
Každá slza, která mi teď stéká po tváři, je malým vítězstvím. Je to facka všem těm „vzmuž se“ a „nebuď baba“. Je to akt vzpoury proti tomu malému tyranovi v mé hlavě, kterého tam nainstalovala moje vlastní rodina.
Lidé kolem mě vidí asi jenom další holku, co má špatný den. Ale já vím, že tohle je jeden z nejdůležitějších momentů mého života. Beru si zpátky své vlastní srdce. Beru si zpátky právo být smutná, zranitelná a ano, i přecitlivělá.
Proč to vlastně rodičům tak vadilo? Proč byli tak vyděšení z dětských emocí? Možná se báli těch svých. Možná je to nikdo taky nenaučil. Nevím. A je mi to jedno. Jejich válka už není moje. Já teď vedu tu svou. A dneska, tady na nástupišti metra linky C, ji konečně začínám vyhrávat.
Jakým způsobem si vy berete zpátky své dětství nebo své pocity? Máte příběh o tom, jak jste se vzepřeli starým pravidlům? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše revoluce, i ta nejtišší, si zaslouží být slyšet.
