Článek
Nezávislost. To bylo moje heslo, moje mantra, moje náboženství. V šestatřiceti letech jsem měla vlastní malou firmu, hezký byt a pověst ženy, která všechno zvládne. Sama. Nikdy jsem nikoho o nic neprosila. Neuměla jsem to. Každá prosba o pomoc mi v ústech chutnala jako porážka. Jako přiznání, že jsem selhala.
Minulý týden se můj dokonale soběstačný svět zhroutil. Sklátila mě tak ošklivá chřipka, že jsem se sotva doplazila z postele na záchod. Horečka, zimnice, bolest celého těla. A já jsem musela udělat tu nejstrašnější věc: zavolat příteli Pavlovi a poprosit ho, jestli by mi mohl donést něco z lékárny.
Každá minuta, co se o mě staral, pro mě byla utrpením. Ne fyzickým, ale duševním. Když mi vařil čaj s medem a citronem, v hlavě mi křičel hlas: „Otravuješ ho! Jsi na obtíž!“ Když mi přinesl polévku, ten hlas šeptal: „Teď se musí starat o tebe místo toho, aby si žil svůj život.“ Za každou sklenici vody jsem se mu omlouvala, jako bych po něm chtěla, aby mi daroval ledvinu.
Třetí den, když mi opět s nekonečnou trpělivostí měnil studený obklad na čele, jsem se zase začala omlouvat. Pavel se zarazil, odložil hadřík a podíval se na mě tak, že jsem měla pocit, že mi vidí až do duše. „Proč se pořád omlouváš, Eli?“ zeptal se jemně. „Vždyť jsi nemocná. Je přece normální, že se o tebe starám.“
A v tu chvíli se to ve mně zlomilo. Ta hráz, kterou jsem si v sobě budovala třicet let, povolila a já se rozbrečela. Plakala jsem za to malé, nemocné děvčátko, kterým jsem kdysi byla. Za tu osmiletou Elišku s horečkou, která slyšela mámu, jak si v kuchyni povzdechla: „Ach jo, zrovna teď musí být nemocná, když máme tolik práce.“
Vzlykala jsem a mezi nádechy jsem ze sebe dostala tu ošklivou, jedovatou pravdu: „Protože mám pocit, že jsem jenom břemeno. Vždycky jsem byla.“
Pavel mě objal, pevně, jako by mě chtěl ochránit před celým světem, a hlavně před mými vlastními démony. Počkal, až se trochu uklidním, a pak řekl ta tři prostá slova, která jsem potřebovala slyšet celý život. Ta, která měla říct moje máma, můj táta, ale nikdy je neřekli.
„Nejsi žádné břemeno.“
Podíval se mi do očí a pokračoval: „Máš právo být nemocná. Máš právo na to, abych se o tebe postaral. Máš právo na lásku a péči, aniž bys za to musela něco platit nebo se omlouvat. Rozumíš?“
V tu chvíli jsem nepochopila jen rozumem. V tu chvíli jsem to poprvé v životě doopravdy ucítila. Že ten těžký balvan viny a studu, který jsem za sebou celý život táhla, nebyl můj. Že mi ho na záda naložil někdo jiný a já ho celou dobu nesla v domnění, že je to můj osud.
Ještě nejsem zdravá. Ale vím, že se uzdravuju. Nejen z té chřipky. Poprvé v životě jsem dovolila někomu jinému, aby mi pomohl nést můj náklad. A svět se nezbořil. Právě naopak. Poprvé po strašně dlouhé době se mi chce zase dýchat.
Máte pocit, že si lásku a péči musíte zasloužit? Že jste na obtíž? Nejste. Váš příběh si zaslouží být slyšen. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz a podělte se o ten náklad, který nosíte. Možná zjistíte, že je čas ho odložit.
