Článek
S Mirkem jsme spolu deset měsíců. Jsem jeho první vztah od roku 2016, kdy mu na rakovinu zemřela jeho přítelkyně. A osud to zařídil tak, že den mých narozenin je zároveň dnem výročí její smrti. Doteď jsme to neřešili, protože je to první rok, co jsme spolu.
Moje narozeniny jsou příští víkend. A jako každý rok chtějí rodiče, abych přijela za nimi do Jihlavy a oslavila to s nimi a s babičkou. Jsem jedináček, mamka taky, takže jsem i jediná vnučka. Pro ně je to svatý rituál, i když už dávno bydlím v Praze a mám svůj život.
Když jsem Mirkovi řekla o svých plánech a pozvala ho, aby jel se mnou, stalo se něco, co jsem nečekala. Naštval se. Vyčetl mi, jak jsem si mohla naplánovat narozeninovou oslavu na den, kdy on truchlí.
Cítila jsem se provinile. Jako naprostý sobec. Okamžitě jsem se mu omlouvala a řekla, že samozřejmě nemusí jezdit, pokud je mu to nepříjemné. Že to chápu a pojedu sama.
Ale to ho naštvalo ještě víc. Jak si prý představuju, že ho nechám v takový den samotného? Trval na tom, abych celou oslavu zrušila a zůstala s ním.
Zpočátku jsem souhlasila. Ta představa, že by byl sám v našem pražském bytě, zlomený žalem, zatímco já si užívám dortu, byla nesnesitelná. Cítila jsem se hrozně.
Jenže pak, když jsem sáhla po telefonu, abych zavolala rodičům a všechno zrušila, zarazila jsem se.
Vybavila se mi moje babička. Je jí devadesát pět let. Nevím, kolik narozenin s ní ještě stihnu oslavit. Představa, že bych zrušila jednu z možná posledních příležitostí ji vidět, a zklamala ji jen proto, abych seděla doma a tišila bolest svého přítele, mi najednou přišla strašně špatně.
A pak mi došla ještě jedna věc.
Tenhle den bude v kalendáři každý rok. Moje narozeniny. A výročí její smrti. Navždy. Pokud ustoupím teď, bude to Mirek očekávat každý další rok? Mám se vzdát oslavy svých narozenin už napořád? Mám svůj den života přemalovat načerno, protože se to tak hodí jeho minulosti?
Ne. Nechci.
A teď tu sedím a nevím, co dělat. Jsem rozhodnutá, že do Jihlavy pojedu. Ale jak mu to mám říct, abych nevypadala jako bezcitná bestie, které jsou jeho city ukradené?
Protože nejsou. Vím, že ten den pro něj musí být peklo. Vím, že trpí a že jeho bolest je skutečná. Ale můj život je taky skutečný. A moje babička taky.
Jsem sobecká, když chci slavit své narozeniny? Nebo jen chci žít svůj vlastní život, i když to někoho jiného bolí?
Ocitli jste se ve vztahu v situaci, kdy se vaše potřeby střetly s bolestivou minulostí vašeho partnera? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy pomůže podívat se na věc z jiné perspektivy.
