Článek
Když si dnes vzpomenu na svá léta na základní škole, vybaví se mi spousta věcí. Ale jeden příběh mi vždycky vykouzlí na tváři takový ten škodolibý, vítězný úsměv. Je to příběh o tom, jak jsem se jednou provždy zbavila toho nejotravnějšího a nejvlezlejšího kluka na celé škole. A to všechno díky jedné dobře promyšlené a dokonale nechutné větě.
V naší třídě byl kluk, říkejme mu David. Byl to ten typ, co si myslí, že je mistr světa a že mu patří každá holka, na kterou se podívá. Systematicky obtěžoval jednu spolužačku po druhé. Neustále je pronásledoval po chodbách, říkal jim nevhodné věci a dělal jim návrhy. Vždycky toho nechal, až když si na něj holky stěžovaly učitelce. A pak si prostě našel další oběť.
Netrvalo dlouho a jeho pozornost se zaměřila na mě. Dělalo se mi z něj zle. Neustále se motal kolem mě, snažil se mě chytat za ruku a šeptal mi do ucha nechutné dvojsmysly. Byla jsem z něj neuvěřitelně otrávená a nevěděla jsem, jak se ho zbavit. Ale pak, jednoho dne, mi on sám nevědomky dal do ruky tu nejlepší zbraň.
Seděla jsem o přestávce s kamarádkou a svěřovala jsem se jí, že mám hrozné křeče, protože jsem zrovna dostala menstruaci. David seděl u vedlejšího stolu a slyšel nás. S pohrdavým výrazem na nás přes celou třídu zařval: „Fuj, tyhle holčičí kecy! To žádný kluky nezajímá, tak s tím přestaňte!“ V tu chvíli mi to ještě nedošlo, ale zapamatovala jsem si, jak se u toho tvářil znechuceně.
O týden později, při hodině tělocviku, se to stalo. Cvičili jsme venku na hřišti a mně bylo hrozně. Měla jsem strašné křeče v břiše a byla jsem cokoliv, jen ne trpělivá. David se ke mně přišoural s tím svým slizkým úsměvem a zašeptal mi do ucha tu nejtrapnější větu, jakou jsem kdy slyšela: „Nic přede mnou neskrývej, Evičko. Chci slyšet všechny tvoje malé hříchy.“
A v tu chvíli, uprostřed bolesti a naštvání, mi to v hlavě secvaklo. Vybavila jsem si jeho znechucený výraz z minulého týdne. A dostala jsem geniální nápad. Rozhodla jsem se, že mu dám přesně to, o co si neříkal. Rozhodla jsem se použít jeho vlastní nechutenství proti němu.
Otočila jsem se k němu s tím nejsladším a nejupřímnějším úsměvem. „Davide, to je skvělé, že se ptáš! Zrovna jsem hledala někoho, komu bych se mohla svěřit!“ řekla jsem nadšeně. Jeho úsměv se ještě rozšířil. Čekal zřejmě nějaké pikantní tajemství.
„Víš,“ pokračovala jsem a schválně jsem mluvila nahlas, „právě mám své dny a je to úplné peklo! Ze mě teče tolik krve, že to vůbec nestíhám. A představ si, na záchodě došly vložky, byly tam jen tampony. A jak jsem si ho tam snažila dát, tak jsem si celá ušpinila ruce od krve. Chceš si čichnout? Mám pocit, že to z těch rukou pořád nemůžu umejt!“
Jeho reakce byla k nezaplacení. Jeho vítězoslavný úsměv v jediném okamžiku zmrzl. Obličej mu zbělel, pak zezelenal. V očích měl výraz naprosté hrůzy a znechucení. Zůstal na mě zírat s otevřenou pusou a nevěděl, co má říct.
Začal koktat něco o tom, že to byl jen vtip, a pak se beze slova otočil a doslova se odpotácel pryč. Vypadal, že se každou chvíli pozvrací. Já jsem tam zůstala stát a v duchu jsem se smála, až jsem se za břicho popadala.
Od toho dne se mi David vyhýbal obloukem. Kdykoliv mě viděl na chodbě, přešel na druhou stranu. Už nikdy na mě nepromluvil jediné slovo. A co víc, všimla jsem si, že přestal otravovat i ostatní holky. Zřejmě se bál, že by mu taky začaly vyprávět o svých „holčičích kecech“.
Byla to ta nejsladší pomsta. Nepotřebovala jsem křik ani stížnosti u učitelky. Stačilo jen použít jeho vlastní předsudky a hloupost proti němu. Ukázala jsem mu, že „holčičí věci“, kterými tak pohrdal, mohou být tou nejúčinnější zbraní. A ten pocit vítězství si pamatuji dodnes.
