Článek
Před osmi měsíci jsem si koupila svůj vysněný malý domek se zahrádkou na kraji města. Byla jsem tak šťastná. Konečně vlastní klid, vlastní kousek země. Ta radost mi ale bohužel moc dlouho nevydržela. Můj soused, který bydlí v pronajatém domě hned vedle, se ukázal být naprostou noční můrou. Neustále lezl na můj pozemek, skladoval si u mě věci a dokonce mi na zahradu házel posekanou trávu a větve.
Snažila jsem se s ním několikrát mluvit po dobrém, ale bylo to marné. Vrcholem všeho byl jeho žebřík. Z nějakého nepochopitelného důvodu ho neustále nechával opřený o svou kůlnu tak, že celý trčel asi metr do mé zahrady. Byla to nebezpečná překážka a já jsem se bála, že se o něj zraní můj pes, nebo já sama. Několikrát jsem ho prosila, ať ho dává pryč. Vždycky jen něco zamručel a druhý den tam byl žebřík znovu.
V pátek ráno jsem se vrátila domů po obzvlášť těžké noční směně. Byla jsem unavená a těšila jsem se do postele. A co nevidím – žebřík zase trčí v mé zahradě. V tu chvíli mi došla trpělivost. Vzala jsem ten žebřík, položila ho na jeho stranu pozemku a na svůj plot jsem připevnila velkou ceduli s nápisem „SOUKROMÝ POZEMEK, VSTUP ZAKÁZÁN“. Říkala jsem si, že teď už to snad konečně pochopí.
Druhý den ráno mě probudil hluk. Bylo asi půl osmé v sobotu. Vyhlédla jsem z okna a nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Můj soused stál u mého plotu a systematicky ničil můj krásný záhon s kytkami, který jsem si minulý měsíc s takovou láskou vysadila. Vyrvával kytky i s kořeny a házel je i s dlaždicemi, které lemovaly záhon, přes plot na svou stranu.
Vyběhla jsem ven a křičela na něj, ať okamžitě přestane. Jen se na mě podíval s nenávistí v očích a začal mi sprostě nadávat. Pak se sebral a odešel. Stála jsem tam a dívala se na tu spoušť. Byla jsem v šoku a chtělo se mi brečet. Místo toho jsem si ale uvařila kafe, vzala foťák a všechno pečlivě nafotila.
Kolem deváté, když jsem se trochu uklidnila, jsem se rozhodla napsat jeho pronajímateli, panu majiteli. Ale sotva jsem začala psát zprávu, ozvala se z vedlejší zahrady rána. A pak další. Můj soused tam stál a házel na zem petardy. Jen tak, uprostřed sobotního dopoledne. Věděla jsem, že to dělá schválně, aby mě provokoval.
Napsala jsem tedy panu majiteli dlouhou zprávu. Popsala jsem mu všechno, co se stalo, včetně toho ničení záhonu a petard, a poslala mu fotky. Přítel, který byl zrovna pryč, mi radil, ať počkám na reakci majitele. Můj bratr mi zase říkal, ať rovnou zavolám policii.
Pan majitel mi odepsal až odpoledne, asi v půl čtvrté. Napsal, že je mu to moc líto a že si se svým nájemníkem promluví. Prý se mi ozve, až skončí v práci. Trochu se mi ulevilo. Ale bohužel, to nejhorší peklo mě teprve čekalo.
Asi ve čtyři hodiny jsem si hrála na zahradě se psem, když se soused znovu objevil. „Tak ty si budeš stěžovat, ty potvoro?!“ řval na mě přes plot. Bylo jasné, že mu majitel zavolal. A pak začalo divadlo, jaké jsem v životě neviděla. Znovu začal odpalovat petardy. Pak nastartoval své staré auto, najel s ním na místo, kde ráno zničil můj záhon, a pustil z něj na plné pecky tu nejhorší hudbu.
Stála jsem tam a dívala se na něj jako na zjevení. Bylo to jako sledovat vlakovou nehodu. Přecházel od jedné bizarní činnosti k druhé. Křičel, střílel petardy, túroval motor. Vůbec jsem s ním nemluvila. Místo toho jsem vytáhla telefon, natočila si to na video a všechno jsem v reálném čase posílala i s fotkami panu majiteli.
Začínala jsem se opravdu bát. Jeho chování bylo nepředvídatelné a agresivní. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší zmizet z domu. Zašla jsem o dva domy dál k sousedovi, staršímu pánovi v důchodu, se kterým se občas dám do řeči. Všechno jsem mu řekla. On toho nájemníka znal a říkal, že takhle se nikdy nechoval. Že se asi muselo stát něco víc, že se takhle zbláznil.
Nabídl mi, že se za ním zajde podívat. Čekala jsem u něj na verandě s jeho rodiči, kteří u něj bydlí. Byli moc milí a snažili se mě uklidnit. Soused se vrátil asi za půl hodiny. Řekl, že ten blázen stále sedí v autě a pouští hudbu, ale že vypadá klidněji. Poradil mi, ať nevolám policii, že by to mohlo situaci ještě zhoršit.
Zůstala jsem u nich skoro dvě hodiny. Povídali jsme si a já jsem se konečně trochu uklidnila. Kolem půl osmé večer mě soused doprovodil domů. Zůstal se mnou ještě chvíli na zahradě, aby se ujistil, že se ten blázen nevrátí. Naštěstí byl klid.
Pan majitel se mi už od té doby neozval. Nevím, co se děje. Dnes ráno se chystám jít na policii a podat oznámení. Byla to ta nejpodivnější a nejstrašidelnější sobota mého života. A já jen doufám, že se můj soused z pekla brzy odstěhuje.
