Článek
V sobotu jsme byli na velké kolaudační párty u kamaráda. Byt praskal ve švech, hudba hrála, alkohol tekl proudem. Klasika. Chvíli jsem se bavil s klukama, ale pak už mě jejich řeči o fotbale unavovaly, a tak jsem se vydal hledat svou přítelkyni Veroniku.
Zaslechl jsem holčičí smích z jednoho ze zadních pokojů. Chtěl jsem vtrhnout dovnitř a udělat nějaký vtípek, ale zarazil jsem se ve dveřích. Mluvily o chlapech. O sexu. Zvědavost mi nedala a na vteřinu jsem se zaposlouchal.
A pak jsem uslyšel Veroniku. „Mně na velikosti upřímně vůbec nezáleží,“ řekla zrovna.
Nic jsem si z toho nemyslel, dokud se neozvala jejich společná kamarádka Zuzana. „Haha, tobě ani nic jiného nezbývá,“ řekla jízlivě. „Filip ho má přece malýho.“
V tu chvíli mi ztuhla krev v žilách. Čekal jsem, že se ho Veronika zastane, že Zuzanu pošle někam. A ona se jí postavila, ale způsobem, který mě ranil víc než Zuzanin posměch.
„A já to oceňuju, Zuzano,“ pronesla Veronika klidně. „Nepotřebuju kdovíjak velký nástroj, abych byla spokojená.“
Pak jsem vešel dovnitř, jako bych nic neslyšel. Ten rozhovor se okamžitě stočil jinam. Ale ta věta mi uvízla v hlavě. Oceňuje to. To slovo znělo jako cena útěchy. Jako by říkala: „Je sice malý, ale naštěstí mi to nevadí.“
Celý zbytek večera jsem byl duchem mimo. A celou neděli taky. Ta věta se mi přehrávala v hlavě pořád dokola. Začal jsem o sobě pochybovat. Připadala si se mnou neúplná? Stačím jí? Z jednoho hloupého slova se stal obrovský balvan, který drtil moje sebevědomí.
Večer jsem to už nevydržel. Seděli jsme u televize a já cítil, jak mezi námi roste zeď mlčení. Musel jsem s pravdou ven.
„Veru,“ začal jsem nejistě. „Včera na té párty… Já jsem vás slyšel. Tebe a Zuzanu.“
Podívala se na mě a já jí rozechvělým hlasem odvyprávěl, co mi celý den leží v hlavě. Že mě ničí pomyšlení, že „oceňuje“ něco, co vnímám jako svůj nedostatek.
Veronika na mě chvíli jen zírala. Pak se jí v očích objevil vztek, ale ne na mě. Na Zuzanu.
„Ty jsi takový hlupáček,“ řekla a pohladila mě po tváři. „Zuzana to řekla jenom proto, že tě nesnáší. Myslí si, že jsi málo chlap, protože nepiješ první ligu a nebavíš se o autech. Chtěla mě jenom vyprovokovat a tebe ponížit.“
„A to, že jsi řekla, že to oceňuješ?“ zeptal jsem se tiše.
„Snažila jsem se ji co nejrychleji utnout, aby s tou trapnou poznámkou přestala. Filipe, nikdy bych nemluvila o tom, co je mezi námi. To je jen naše věc. A jestli chceš vědět pravdu, tak jsem s tebou naprosto spokojená. Ve všem.“
V tu chvíli se ten obrovský balvan v mé hlavě rozpadl na prach. Cítil jsem se jako idiot, že jsem o ní vůbec pochyboval. Že jsem dovolil jedovaté poznámce jedné zakomplexované holky, aby málem otrávila náš vztah.
Pevně jsem ji objal a cítil obrovskou vlnu vděčnosti. Moje přítelkyně není někdo, kdo se mnou ze soucitu „oceňuje“ moje nedostatky. Je to bojovnice, která mě brání. A já si ji za to budu vážit navždy.
Stalo se vám, že nedorozumění nebo poznámka od třetí osoby málem ohrozila váš vztah? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a třeba právě vaše zkušenost pomůže ostatním.
