Článek
Jsem právní koncipient ve velké pražské advokátní kanceláři. Svět plný ostrých loktů, dlouhých hodin a tichého boje o každou příležitost. Dlouho jsem si myslel, že klíčem k úspěchu jsou jen znalosti a tvrdá práce. Pak jsem ale objevil mnohem silnější zbraň.
Všechno to začalo asi před pár lety. Začal jsem pravidelně cvičit, shodil pár kilo a zainvestoval do dvou obleků, které mi perfektně seděly. Změna byla okamžitá. Ne, že by si mě najednou začaly všímat modelky na ulici. Změna se odehrála tam, kde na tom nejvíc záleželo – v kanceláři.
Najednou se na mě starší kolegyně a šéfové, ženy ve věku čtyřicet plus, začaly usmívat. Sekretářky se ptaly, jaký jsem měl víkend. Partnerky v kanceláři, které si dříve sotva pamatovaly mé jméno, se najednou zastavovaly u mého stolu na kus řeči.
První skutečný test přišel, když jsem šel na pohovor do jiné, prestižnější firmy. Pohovor vedla žena, odhadem padesátiletá vedoucí personálního oddělení. V tu chvíli jsem se rozhodl. Rozhodl jsem se hrát tu hru naplno.
Během celého pohovoru jsem jí upřeně hleděl do očí. Ne agresivně, ale tak, aby cítila můj plný, nefalšovaný zájem. Když mluvila o firmě, přikyvoval jsem s lehkým úsměvem. Když se zeptala na mé koníčky, zmínil jsem turistiku a dodal: „Hory člověku tak krásně pročistí hlavu, že?“ Snažil jsem se, aby se v mé přítomnosti cítila zajímavá a atraktivní.
Práci mi nabídli ještě ten den odpoledne. A já jsem věděl, že jsem našel svůj zlatý klíč.
Od té doby je to moje metoda. Je to chladný, promyšlený kalkul. Uvědomil jsem si, že ženy na vedoucích pozicích nejsou o nic jiné než muži. I ony se rády obklopují hezkými a příjemnými lidmi. I ony podvědomě nadržují těm, v jejichž přítomnosti se cítí dobře.
Tuhle hru hraju každý den. Když potkám na chodbě vdanou kolegyni, která má na starosti přidělování případů, prohodím kompliment na její novou halenku. Když potřebuji něco od asistentky, která je známá svou nevrlostí, zeptám se jí na fotku jejích dětí, co má na stole.
Je to nechutné? Možná. Ale funguje to.
Povzbuzuji i jejich chování. Když se mnou starší advokátka mluví a „náhodou“ se dotkne mé paže, neucuknu. Usměju se. Když mi sekretářka přinese kávu a zůstane u mého stolu stát o něco déle, než je nutné, neodvrátím pohled.
Výsledky jsou hmatatelné. Dostávám zajímavější případy. Moje drobné chyby jsou přehlíženy s mnohem větší shovívavostí než chyby mých kolegů. Můj postup je rychlejší. Můj plat roste.
Nejsem naivní. Vím, že tahle výhoda je dočasná. Vím, že je spojená s mým věkem a vzhledem. Až mi bude čtyřicet a na spáncích mi vyraší první šediny, kouzlo pomine.
Ale do té doby? Do té doby z toho vytěžím absolutní maximum. Nevyužít takové výhody by byla strategická chyba.
Necítím k těm ženám nic. Je to jen role, kterou hraju. V přetvářce jsem dosáhl mistrovství. Jsem milý, pozorný, empatický mladý muž. Ale uvnitř jsem jen chladnokrevný hráč, který analyzuje situaci a používá nástroje, které má k dispozici. A momentálně je mým nejlepším nástrojem můj vlastní obličej a schopnost předstírat zájem.
Někdo by řekl, že je to nemorální. Já říkám, že je to realismus. Korporátní svět je džungle. A já jen používám kamufláž, která mi v téhle džungli pomáhá přežít a prosperovat.
Použili jste někdy svůj vzhled nebo šarm jako nástroj k dosažení svých cílů v práci? Máte příběh o tom, jak jste využili nepsaných pravidel ve svůj prospěch? Podělte se o něj na pribehy.kral@seznam.cz.
