Článek
Před pětadvaceti lety jsem udělala pro svou nejlepší kamarádku Kláru tu nejtěžší a zároveň nejkrásnější věc v životě. Klára a její manžel Jakub zoufale toužili po dítěti, ale osud jim nepřál. Klára nemohla otěhotnět. Po letech trápení a neúspěšných pokusů za mnou přišla s bláznivou a zároveň odvážnou prosbou. Zeptala se mě, jestli bych pro ně odnosila dítě. Jestli bych svolila, aby použili mé vajíčko a Jakubovo sperma. Já už jsem měla své dvě děti a další jsem neplánovala. Po dlouhém přemýšlení a rozhovorech s manželem jsem souhlasila. Chtěla jsem vidět svou kamarádku šťastnou.
O devět měsíců později se narodila krásná holčička, Bela. Od první vteřiny ji Klára a Jakub vychovávali jako svou vlastní. A já jsem pro ni byla vždycky jen „teta Helena“, blízká rodinná přítelkyně. To byla naše dohoda. Nikdy jsem se necítila jako její matka. Moje role byla jiná. Měla jsem to štěstí být u jejího života, sledovat, jak roste, ale vždy jen z pozice tety. Mé vlastní děti pravdu znaly, ale slíbily, že tajemství udrží.
Nikdy jsem nelitovala svého rozhodnutí. Vidět Kláru jako milující a šťastnou mámu pro mě bylo tou největší odměnou. S Belou měly nádherný vztah. A já jsem věřila, že je jen na Kláře a Jakubovi, jestli a kdy jí řeknou pravdu. Věřila jsem, že si vyberou ten správný čas. Ale osud to zařídil jinak. A pravda vyšla najevo tím nejhorším a nejbolestivějším způsobem.
Před pár týdny byla Bela se svým snoubencem na návštěvě u jeho rodiny. Z legrace si tam všichni udělali ty moderní testy DNA. Když přišly výsledky, Bela byla v šoku. Zjistila, že má v krvi předky z Balkánu, přestože věděla, že oba její rodiče jsou Češi jako poleno. Místo aby se šla zeptat Kláry a Jakuba, udělala něco, co odstartovalo katastrofu.
V panice a zmatku se jí podařilo otevřít jejich domácí trezor. A tam, mezi starými dokumenty, našla důkaz. Našla starou fotku, na které ležím já, s obrovským těhotenským břichem, v nemocniční posteli a Klára mě drží za ruku. A našla i lékařské zprávy o Klářině neplodnosti. Od toho dne se začala chovat divně a odtahovat se, hlavně od Kláry. Nikdo z nás nechápal proč.
Všechno to vybuchlo minulý víkend. Byli jsme u Kláry na zahradě a pomáhali jsme s přípravami na Belinu svatbu. Stála jsem s Klárou v kuchyni a bavily jsme se o tom, jak jsem svým dětem přispěla na jejich svatby. A Klára si jen povzdechla, že by si přála, aby mohla pro svou dceru udělat to samé. Bela to zřejmě zaslechla.
Vlétla do kuchyně a s ledovým klidem pronesla větu, která nás obě zmrazila. „Ty bys mi taky měla platit svatbu, Heleno,“ řekla a podívala se na mě. „Vždyť jsi taky moje matka.“ Klára na ni jen zírala s otevřenou pusou. A pak Bela vybuchla. Začala křičet, že jsme jí celý život lhali, že vyrůstala ve falešném domově, zatímco mé děti měly ten život, který měl patřit jí. Praštila na stůl tou fotkou z nemocnice a i se snoubencem uraženě odešla.
Druhý den mě Klára poprosila, abych přišla. Bela tam nejdřív nechtěla být, ale nakonec dorazila. S pláčem nám řekla o testech DNA, o trezoru a o tom, jak se cítí zrazená. Řekla, že vždycky cítila, že k nim tak úplně nepatří, a že teď už ví proč. A pak řekla Kláře, své mámě, která ji milovala a vychovávala, tu nejhorší možnou věc. Nazvala ji zlodějkou dětí.
V tu chvíli jsem zasáhla. Řekla jsem jí, ať okamžitě přestane takhle s Klárou mluvit. A ona se otočila ke mně, s očima plnýma slz a výčitek. „Ty jsi moje pravá matka! Proč mě nemiluješ?!“ křičela.
Zhluboka jsem se nadechla a řekla jsem jí tu nejtěžší a nejupřímnější pravdu. „Belo, já nejsem tvoje matka,“ řekla jsem klidně. „Byla jsem jen dárkyně vajíčka a odnosila jsem tě. Nic víc. Tvoje skutečná matka je Klára. Ona byla ta, kdo u tebe probděl noci, když jsi byla nemocná. Ona ti foukala na rozbitá kolena. Ona ti utírala slzy po prvním zklamání v lásce. Já ne. Já jsem tě vždycky milovala jako svou neteř. A to je všechno.“
Znovu odešla, ještě víc zničená než předtím. Od té doby mi posílá desítky zpráv. Některé jsou plné hněvu, jiné proseb. Chce se se mnou a s Jakubem sejít, protože prý my jsme její „praví rodiče“. Klára je na dně. Její dcera ji odmítá a já nevím, jak jí pomoct.
Můj manžel si myslí, že bych si s Belou měla promluvit sama. Ale já mám pocit, že už bylo řečeno vše. Svou roli v jejím životě jsem přijala před pětadvaceti lety. Nikdy jsem se neviděla jako její matka, ne proto, že by mi na ní nezáleželo, ale protože to nikdy nebyla moje role. Chtěla jsem jen pomoct kamarádce, aby se stala matkou. A ten slib jsem dodržela.
