Článek
Třicet let jsem to poslouchala. Třicet let jsem poslouchala, že moje svíčková není jako od jeho maminky. Že jsem moc přibrala. Že špatně vychovávám naše děti. Že moje názory na politiku jsou hloupé. Dělal to vždycky na rodinných oslavách, před zraky všech, aby si vychutnal mé ponížení. Můj muž nikdy nic neřekl. Vždycky jen sklopil oči a mlčel. Bál se svého otce stejně jako všichni ostatní.
Mlčela jsem i já. Pro klid v rodině. Ale ta zášť a touha po odplatě ve mně pomalu, ale jistě kvasila. Čekala jsem na svou příležitost. A ta přišla.
Letos tchán slavil osmdesáté narozeniny. Velká oslava, sjela se celá rodina. On seděl v čele stolu, pyšný jako páv, a přijímal dary a gratulace. Já jsem mu pomáhala uklízet nějaké staré dokumenty v jeho pracovně a náhodou jsem narazila na složku, kterou tam zřejmě zapomněl. Byla to složka z Archivu bezpečnostních složek. A v ní, černé na bílém, důkaz. Můj tchán, ten velký morální a zásadový muž, byl za minulého režimu agentem StB. Udával své kolegy v práci. Krycí jméno: Sokol.
Srdce mi bušilo, když jsem držela ty papíry v ruce. To nebyla jen munice. To byla atomová bomba. Věděla jsem, že přišel můj čas.
Oslava byla v plném proudu. Nastala chvíle přípitků. Všichni pronášeli projevy o tom, jaký je Vladimír skvělý otec, dědeček a vzor pro nás pro všechny. On se jen spokojeně usmíval.
A pak jsem vstala já. V ruce jsem držela skleničku se sektem. Všechny pohledy se obrátily ke mně. Všichni čekali, že pronesu nějakou submisivní, uctivou řeč.
„Chtěla bych našemu drahému oslavenci popřát všechno nejlepší k jeho krásným osmdesátinám,“ začala jsem sladce. Tchán spokojeně přikývl.
„A také,“ pokračovala jsem a pomalu jsem se na něj zadívala, „bych mu chtěla poděkovat. Za to, jakým nám byl vždy vzorem cti a poctivosti. A právě proto, že si jeho statečnosti tak vážím, rozhodla jsem se mu dát jeden velmi speciální, archivní dárek.“
Udělala jsem dramatickou pauzu. Vytáhla jsem z kabelky kopii toho dokumentu.
„Našla jsem totiž důkaz o tom, jak náš tatínek a dědeček v těžkých dobách statečně spolupracoval se státními orgány, aby ochránil naši rodinu. Že ano, Sokole?“
To poslední slovo jsem řekla potichu, ale v tom hrobovém tichu, které v místnosti nastalo, znělo jako výstřel z děla.
Nikdo ani nedýchal. Všichni pochopili. Manžel na mě zíral s otevřenou pusou. A tchán? Ten se na mě díval s očima plnýma čiré, bezmocné nenávisti. Otevřel pusu, aby něco řekl, aby křičel, aby mě proklel. Ale nevydal ani hlásku. Jen tam seděl, rudý v obličeji, a lapal po dechu.
Oněměl.
Zvedla jsem svou skleničku. „Tak na zdraví, tatínku,“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem, jakého jsem byla schopná. A v klidu jsem se napila.
Ten večer se mi poprvé po třiceti letech ulevilo. Možná jsem zničila rodinnou oslavu. Možná jsem zničila iluze mnoha lidí. Ale já jsem konečně dostala svou spravedlnost. A ten pohled na jeho poníženou, tichou tvář mi za to stál.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
