Článek
A přesně proto pro mě byla aplikace Vinted zjevením. Místo, kde mohu prodat oblečení, které už nenosím, a zároveň si za pár korun pořídit krásné, značkové kousky z druhé ruky. Znělo to jako dokonalý, ekologický a ekonomický systém. A zpočátku i byl. Netušila jsem, že se z mého bohulibého záměru brzy stane plnohodnotná závislost a z mého bytu pobočka Zásilkovny.
Všechno to začalo nevinně. Chtěla jsem si prodat pár starých šatů, které mi jen ležely ve skříni. Během týdne byly pryč a na mém Vinted účtu mi přistálo pár stovek. Byl to skvělý pocit. A pak jsem si řekla, že když už tam jsem, podívám se, co se tam nabízí. To byla ta osudová chyba. Objevila jsem svět nekonečných možností a neuvěřitelných „kaufů“.
Našla jsem téměř nenosenou značkovou kabelku za pětinu původní ceny. Koupila jsem ji. Pak jsem objevila hedvábnou halenku, přesně takovou, jakou jsem vždycky chtěla, za cenu oběda v restauraci. Koupila jsem ji. A pak další a další. Každý nákup, každá zpráva „Tvoje zásilka je na cestě“, mi způsobila malý záchvěv radosti, malou dávku dopaminu. Bylo to jako hra, jako lov pokladů. A já jsem v tom lovu byla neuvěřitelně dobrá.
Z „občas se podívám“ se stal každodenní rituál. Procházela jsem Vinted ráno v posteli, v tramvaji cestou do práce, večer u televize. Místo sledování seriálů jsem sledovala „své“ oblíbené prodejce. Ukládala jsem si věci do oblíbených, smlouvala o ceně, čekala na slevy. Stala se z toho moje hlavní zábava.
Problém byl v tom, že jsem začala kupovat věci, které jsem nepotřebovala, jen proto, že byly neuvěřitelně levné. „Tyhle lodičky jsou mi sice o půl čísla menší, ale za dvě stovky? To je hřích nekoupit!“ říkala jsem si. „Tuhle bundu asi nikdy nosit nebudu, ale je to skvělý úlovek!“ Moje standardní omluva před sebou samou zněla: „Když mi to nebude, tak to zase prodám.“ Ale nikdy jsem nic neprodala. Neměla jsem na to čas. Byla jsem příliš zaneprázdněná nakupováním.
Můj byt se začal pomalu, ale jistě proměňovat ve skladiště. V předsíni se hromadily balíčky ze Zásilkovny a Balíkovny. Pán na poště mě už zdravil jménem. Jedna židle v naší ložnici, které jsme přezdívali „židle hanby“, byla permanentně zavalená hromadou oblečení, které jsem si „někdy musela vyzkoušet“. Moje skříň praskala ve švech.
Můj přítel Petr to zpočátku bral s humorem. Ale jeho humor se postupně měnil v sarkasmus a pak v čistou frustraci. „Adélo, dneska přišly další tři balíčky,“ oznamoval mi s povzdechem. „Náš byt už nevypadá jako byt, ale jako překladiště v Měcholupech. Kdy to všechno chceš proboha nosit?“
„Ale vždyť to bylo všechno hrozně levný! Představ si, kolik peněz jsem ušetřila!“ bránila jsem se. A pak pronesl tu větu, která mě zasáhla. „Neušetřila jsi ani korunu, Adélo. Jen jsi utratila spoustu peněz za věci, které nepotřebuješ a které ti jen zabírají místo.“
Měl pravdu. A já jsem to věděla. Ten pohled na ty hromady oblečení, na ty nerozbalené balíčky, mi najednou způsobil úzkost. Ta radost z nákupu vždycky tak rychle vyprchala a zbyl po ní jen další kus oblečení, který jsem neměla kam dát. Došlo mi, že nejsem závislá na oblečení. Jsem závislá na tom pocitu lovu, na tom adrenalinu z výhodné koupě.
A tak jsem se rozhodla pro detox. Bylo to těžší, než jsem si myslela. Smazat tu aplikaci z telefonu bylo jako rozejít se s toxickým partnerem. Prvních pár dní jsem měla abstinenční příznaky. Ruce mi automaticky sahaly po telefonu, abych se podívala, „co je nového“. Bylo to strašné.
Ale vydržela jsem. A místo nakupování jsem začala s tou nejtěžší částí – s úklidem. Strávila jsem celý víkend probíráním těch hor oblečení. Vytvořila jsem tři hromady: „nechat“, „darovat charitě“ a „prodat zpátky na Vinted“. Ta poslední byla největší.
Dnes je to pár měsíců. Můj byt už zase vypadá jako byt. A já mám na Vinted nový profil. Profil prodejce. Každý den balím balíčky a nosím je na poštu. Ale teď už je posílám pryč. A ten pocit, když mi na účtu přistane pár stovek za prodanou věc, je vlastně mnohem lepší a trvalejší než ten krátký adrenalin z nákupu.
Nejsem vyléčená. Občas si tu aplikaci otevřu a jen tak se dívám. Ale už nekupuju. Už vím, že tu radost, kterou jsem hledala v balíčcích od cizích lidí, musím najít jinde. Třeba v tom, že mám konečně kam pověsit kabát a na židli v ložnici si můžu zase sednout.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
