Článek
Jsem v třeťáku na střední a za rok maturuji. Bydlím jen s tátou a náš vztah nikdy nebyl ideální. Loni v listopadu jsem si našla brigádu jako servírka v jedné místní restauraci. Mým velkým snem bylo našetřit si na starší, ojeté auto, abych nemusela všude jezdit autobusem, do školy i do práce. Byla to dřina, ale bavilo mě to a já jsem byla na sebe pyšná. Po zdanění jsem si vydělala něco přes patnáct tisíc korun měsíčně.
Zpočátku jsem si z toho asi deset tisíc dávala stranou na auto a zbytek jsem měla pro sebe, na zábavu s kamarády nebo na drobné radosti. Byla jsem šťastná. Konečně jsem měla pocit, že jsem trochu nezávislá a že si plním svůj sen. Ale ta radost mi bohužel moc dlouho nevydržela. Můj táta si totiž všiml, že vydělávám peníze. A rozhodl se, že si z mé výplaty udělá svůj vlastní přivýdělek.
Letos v únoru za mnou přišel s tím, že když už vydělávám „tolik peněz“, měla bych začít přispívat na domácnost. Zpočátku to znělo rozumně. Chtěl, abych si platila svůj telefonní paušál a část poplatků za energie. Dohromady to dělalo asi tři tisíce korun. Souhlasila jsem. I tak mi zbývalo dost na to, abych si stále hezky šetřila na auto a ještě měla nějaké kapesné.
Jenže v červenci přišel s dalším požadavkem. Oznámil mi, že mu musím začít platit i část nájmu. Chtěl po mně dalších sedm tisíc korun. Když jsem se snažila protestovat, začal mi vyhrožovat. Řekl, že pokud nebudu platit, zruší mi bankovní účet, který mi zakládal on, když jsem byla mladší. Bála jsem se, a tak jsem souhlasila. Z mé výplaty mi najednou zbývalo jen pět tisíc.
Byla jsem naštvaná a zklamaná. Dřela jsem se v práci a on mi sebral většinu toho, co jsem si vydělala. Ale snažila jsem se to brát sportovně. Dva tisíce jsem si dál šetřila na auto a tři mi zůstaly. Ale ani to nestačilo. To nejhorší teprve mělo přijít.
V pokoji jsem měla ve sklenici schovanou hotovost. Pár tisícovek, které jsem si ušetřila za několik měsíců. Byly to peníze na nečekané výdaje. Minulý týden jsem se vrátila unavená z práce a zjistila jsem, že sklenice je prázdná. Byly tam skoro čtyři tisíce. Okamžitě jsem běžela za tátou.
Jeho odpověď mě naprosto šokovala. S ledovým klidem mi řekl, že si ty peníze vzal. „Jsem tvůj otec,“ řekl mi. „A mám právo na peníze, které vyděláš.“ Zůstala jsem na něj jen zírat. On mi ukradl mé vlastní úspory a ještě tvrdil, že na to má právo.
Hádala jsem se s ním, křičela jsem, ať mi je vrátí. Ale on mi jen řekl, že už je utratil za nějaké hlouposti, které si objednal na internetu. A aby tomu nasadil korunu, oznámil mi, že od příštího měsíce mu budu dávat o další tisíc pět set víc. Prý proto, že „bych neměla mít tolik peněz jen pro sebe“.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Spočítala jsem si to. Z mých patnácti tisíc by mi po zaplacení všech jeho požadavků zbyly jen dva tisíce. To je sotva pár stovek na týden. A to bych si nemohla ušetřit ani korunu na to vysněné auto. Dřít se každý den po škole v restauraci za pár drobných? To pro mě nemělo smysl.
Večer jsem za ním přišla do obýváku a s naprostým klidem jsem mu oznámila, že v práci podávám výpověď. Jeho reakce byla přesně taková, jakou jsem čekala. Vybuchl. Začal na mě křičet, že jsem nevděčná. Že mu to „dlužím“, protože mě živí. Že je mou povinností přispívat na domácnost.
Ale já už jsem byla rozhodnutá. Už mě jeho křik a výčitky nezajímaly. Pochopila jsem, že mu nejde o nějaké přispívání. Jde mu jen o to, aby mě mohl kontrolovat a využívat. Viděl ve mně jen zdroj peněz, ne svou dceru.
Dnes jdu do práce na svou poslední směnu. A dám výpověď. Možná nebudu mít auto tak rychle, jak jsem si přála. Ale budu mít zpátky svou důstojnost a svůj klid. A to je pro mě mnohem víc než jakékoliv peníze. A on? Ten si bude muset najít někoho jiného, kdo ho bude živit. Já už to nebudu.
