Článek
Mám o tři roky mladší sestru Kláru a kdo má mladší sestru, ten asi ví, co to znamená. Z mé skříně se za ta léta stala taková veřejná půjčovna, kde si Klára brala, co se jí zlíbilo, a málokdy se obtěžovala zeptat. Ještě horší bylo, že se neobtěžovala věci vracet, nebo je vracela zničené. Už ani nespočítám, kolik mých oblíbených triček skončilo s flekem od kečupu nebo kolik svetrů se mi vrátilo vytahaných a o dvě čísla větších.
Hádaly jsme se kvůli tomu neustále. Ale bylo to jako mluvit do dubu. Klára si vždycky myslela, že má na moje věci nějaké svaté právo. Já jsem pro ni byla jen zdroj oblečení na večírky, na které ona sama neměla peníze. Bylo to vyčerpávající a já jsem pomalu ztrácela naději, že se to někdy změní. Ale minulý týden se stalo něco, co konečně a jednou provždy změnilo pravidla hry.
Seděla jsem u sebe v pokoji a učila se na zkoušku. Dveře se bez zaklepání rozletěly a dovnitř vpochodovala Klára. Měla na tváři ten svůj typický, arogantní výraz. „Hele, dneska večer jdu ven a nemám co na sebe,“ oznámila mi, jako by to byla ta nejdůležitější zpráva na světě. „Máma říkala, že mi musíš půjčit svoje oblečení.“
Zůstala jsem na ni jen zírat. Nezeptala se. Ona mi to poručila. A ještě se u toho schovávala za mámu. To byla její oblíbená taktika. Věděla, že se s mámou nechci hádat, a tak ji používala jako štít pro své vlastní drzé chování. V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Už jsem neměla sílu ani chuť se s ní zase dohadovat. Rozhodla jsem se pro jinou strategii.
Podívala jsem se na ni, pak na ten přeplněný koš na špinavé prádlo, který stál v rohu mého pokoje. A v hlavě mi bleskl geniální nápad. Nebudu se hádat. Nebudu křičet. Budu poslušná. A splním její přání do posledního puntíku. „Dobře,“ řekla jsem s naprosto klidným hlasem. „Máma to řekla, tak to platí.“
Klára se vítězoslavně usmála a už se chystala k mé skříni. „Počkej,“ zastavila jsem ji. „Nemusíš se namáhat s hledáním. Já ti to dám.“ Pomalu jsem se zvedla, přešla jsem k tomu velkému plastovému koši a oběma rukama jsem ho zvedla. Byl těžký a pořádně plný. Byl v něm snad týden mého nošeného oblečení.
S vážnou tváří jsem ten koš přinesla a podala jí ho. „Tady to máš,“ řekla jsem. „Chtěla jsi moje oblečení, tak tady je moje oblečení.“ Klára na ten koš jen zírala s otevřenou pusou. Z hromady prádla trčely propocené ponožky z posilovny, tričko, ve kterém jsem včera spala, a další ne zrovna voňavé kousky.
Její vítězoslavný výraz zmizel a nahradil ho šok a naprosté znechucení. „To si děláš srandu, ne?!“ vyjekla. Podívala jsem se na ni s tím nejnevinnějším výrazem, jakého jsem byla schopna. „Proč? Vždyť jsi chtěla moje oblečení. Tohle všechno je moje oblečení. Můžeš si vybrat, co chceš.“
Chvíli jen stála a lapala po dechu. Viděla, že to myslím vážně a že tentokrát jsem ji naprosto přehrála její vlastní hrou. Věděla, že kdyby si teď šla stěžovat mámě, jen by se ztrapnila. Beze slova se otočila, uraženě si odfrkla a práskla za sebou dveřmi.
Zůstala jsem stát uprostřed pokoje s tím košem v ruce a smála jsem se, až mi tekly slzy. Byl to ten nejlepší pocit na světě. Žádný křik, žádné hádky. Jen čistá, tichá a trochu nechutná pomsta.
Od toho dne se stal zázrak. Klára se mé skříně ani nedotkla. Už si ode mě nikdy nic nepůjčila. Zdá se, že vidina toho, že by se musela probírat mým špinavým prádlem, ji vyléčila z její „půjčovací“ nemoci. Někdy jsou ty nejjednodušší lekce ty nejúčinnější. A já mám konečně svůj klid. A hlavně, své oblečení.
