Článek
Před pár lety, když jsem si ještě přivydělávala jako vedoucí směny v jednom fast foodu, jsem zažila scénu, na kterou do smrti nezapomenu. Byla to dokonalá ukázka lidské drzosti a nezodpovědnosti. A uprostřed toho všeho stály tři malé děti, které za nic nemohly. Dodnes je mi z toho smutno.
Byl zrovna čas oběda a v restauraci byl blázinec. Najednou za mnou přiběhla jedna z mých mladých pokladních, Lenka. Byla celá bledá a říkala, že u pokladny je nějaký problém a že si s tím neví rady. Šla jsem se tam podívat. U pultu stál muž s asi desetiletým chlapcem a za nimi stála naštvaná žena se dvěma menšími dětmi.
Ten muž, říkejme mu Petr, mi rychle a potichu vysvětlil, o co jde. On je otec toho desetiletého kluka. Ta žena za ním je jeho bývalá přítelkyně a matka jeho syna. Ale ty dvě menší děti, co má s sebou, má s jinými otci. Petr si dnes vzal svého syna a chtěl s ním jít na oběd a pak do muzea. Ale jeho ex, Markéta, se to zřejmě nějak dozvěděla a náhodou se i se svými dětmi objevila ve stejnou dobu na stejném místě.
A teď po něm prý chtěla, aby zaplatil oběd i jejím dvěma dětem a vzal je do muzea s sebou. Tvrdila, že přece nenechá své mladší děti koukat, jak jejich starší bráška dostává „speciální zacházení“. Petr to ale odmítal. Řekl, že je zodpovědný jen za svého syna a že její děti nejsou jeho starost.
Řekla jsem Lence, ať si jde odpočinout, že to vezmu za ni. „Takže si dáte dvě velká menu,“ řekla jsem Petrovi a snažila jsem se ignorovat tu napjatou atmosféru. Ale v tu chvíli se do toho vložila Markéta a začala na mě přes Petra křičet objednávku pro své dvě děti.
Petr se na ni otočil. „Už jsem ti řekl, že ne,“ řekl tvrdě. „Platím jen za sebe a za svého syna.“ Vytáhl z peněženky hotovost a zaplatil. Tím dal jasně najevo, že diskuze skončila. Vzal si tác s jídlem a šel si se synem sednout. Markéta na něj jen zírala s nenávistí v očích.
Pak přišla na řadu ona. Objednala si jídlo pro sebe a pro své dvě děti. Když jsem jí řekla konečnou cenu, nasadila překvapený výraz. „Prosím? Copak to Petr už nezaplatil?“ zeptala se, jako by byla úplně mimo. „Ne,“ odpověděla jsem. „Pan zaplatil jen za sebe a za svého syna. Tohle je vaše objednávka.“
V tu chvíli se spustil křik. Začala na mě ječet, jak je to pro ni jako pro svobodnou matku těžké, že nemá peníze a že Petr by jí to měl zaplatit. Ukazovala na něj přes celou restauraci a křičela, že on má dobrou práci, bydlí sám a má peněz dost, tak by se měl postarat.
Petr se od stolu zvedl a zařval na ni zpátky, že její dvě další děti opravdu nejsou jeho zodpovědnost. Hádali se tam přede všemi a já jsem jen stála a nevěděla, co dělat. A pak udělala něco neuvěřitelného.
Vrhla se k Petrovi a snažila se mu z kapsy vytáhnout peněženku. Křičela, ať jí dá svou platební kartu. On ji od sebe odstrčil. A tehdy se Markéta rozhodla. Otočila se ke svým dvěma menším dětem. „Tak běžte za ním,“ řekla jim. „On vás vezme do toho muzea s sebou.“ A s těmito slovy se otočila a prostě odešla. Nechala tam své dvě malé, zmatené děti a zmizela.
V restauraci nastalo hrobové ticho. Všichni jen zírali. Ty dvě malé děti se rozplakaly a běžely k Petrovi. Ten tam jen stál, naprosto v šoku, a díval se na tři děti, z nichž jen jedno bylo jeho.
Po chvíli se vzpamatoval. S hlubokým povzdechem vzal ty dvě plačící děti za ruce, přivedl je zpátky k mému pultu a objednal jim hranolky. Řekl mi, že je odveze k jejich matce domů.
Bylo mi ho tak líto. Ten chlap se zachoval jako skutečný chlap. I když nemusel, postaral se o ty opuštěné děti. „Ty hranolky navíc nechte být,“ řekla jsem mu. „To je na podnik.“ Jen se na mě unaveně usmál a poděkoval.
Pak odešel. S jedním svým a dvěma cizími dětmi. A já jsem jen stála a kroutila hlavou. Nikdy nepochopím, jak může být matka tak krutá a sobecká, aby opustila své vlastní děti jen proto, že nedostala oběd zadarmo. A nejvíc mi bylo líto těch dětí. Ty jsou v tomhle smutném příběhu ty jediné, skutečné oběti.
