Článek
Moje auto je moje svoboda. Dřela jsem na něj na brigádách dva roky, abych si mohla koupit ojetou Fabii. Není to žádný luxus, ale je spolehlivá a hlavně je moje. Potřebuji ji každý den, abych se dostala do práce, která je na druhém konci města. Až do nedávna jsem si svého plechového miláčka hýčkala a nikomu ho nepůjčovala. Pak si ale můj mladší bratr Tomáš udělal řidičák. A rozhodl se, že moje auto je teď vlastně „naše“ auto.
Tomášovi je devatenáct, je na vysoké a bydlíme ještě všichni dohromady u našich. Chápala jsem, že chce jezdit a že si vlastní auto nemůže dovolit. Proto, když se na začátku slušně zeptal, jestli by si ho mohl na hodinku půjčit na nákup, souhlasila jsem. Byla to chyba. Z jedné hodinky se brzy staly tři. A z občasného půjčení se stala samozřejmost.
Začal si brát mé auto bez zeptání. Prostě si vzal náhradní klíče a jel. Když jsem se naštvala, jen mávl rukou a řekl, že to přece není problém. Jeho drzost se stupňovala. Vrcholem všeho byl minulý týden. Ráno jsem vstala v šest, abych se dostala na ranní směnu do práce. Ale když jsem vyšla před dům, moje auto tam nebylo.
Zůstala jsem stát jako opařená. V první chvíli jsem si myslela, že mi ho ukradli. Pak mi ale došlo, co se stalo. Tomáš. Musel si ho vzít v noci. Byla jsem naprosto bezmocná. Musela jsem si zavolat drahé taxi, abych nepřišla pozdě, a šéf mi to samozřejmě dal pěkně sežrat. Byla jsem na bratra tak naštvaná, že jsem myslela, že exploduji.
On se uráčil vrátit až kolem poledne, vyspalý a s úsměvem na tváři. Když jsem na něj spustila, co si to dovoluje, jen se na mě nechápavě podíval. „No co je? Vždyť jsi ho v noci nepoužívala,“ řekl s naprostým klidem. „A v rodině si přece máme půjčovat.“ To mě dorazilo.
„Když si chceš půjčovat,“ odsekla jsem, „tak se můžeš podílet na placení pojistky a oprav, ne?“ Jen se zasmál. „Prosím tě, to je tvoje zodpovědnost jako majitele.“ Takže majitel ano, ale pán svého auta zřejmě ne. V tu chvíli jsem věděla, že hádky a domluvy nikam nevedou. Musela jsem vymyslet něco lepšího.
Hned druhý den jsem si vzala v práci volno a zajela jsem do autoservisu. Měla jsem v hlavě chytrý a zákeřný plán. Požádala jsem mechanika, aby mi překódoval centrální zamykání a deaktivoval ten náhradní klíč, který měl můj bratr. Stálo mě to sice pár stovek, ale věděla jsem, že to bude investice, která se vyplatí.
A pak už jsem jen čekala. Nemusela jsem čekat dlouho. O pár dní později v noci mě probudil zvuk otevíraných dveří a tiché kroky na chodbě. Byl to Tomáš, který se chystal na další noční výlet s mým autem. Jen jsem se v posteli usmála a čekala na to představení.
Najednou se z ulice ozval zvuk, který probudil snad celé naše sídliště. Ohlušující houkání mého autoalarmu. Tomáš se zřejmě pokusil odemknout auto deaktivovaným klíčem, což systém vyhodnotil jako pokus o krádež. Alarm řval jako na lesy a já jsem si představovala ten jeho vyděšený a zmatený obličej.
Z okna jsem viděla, jak panicky pobíhá kolem auta a snaží se alarm vypnout, ale samozřejmě mu to nešlo. V oknech okolních domů se začala rozsvěcet světla. Z našich dveří vyběhli i naši rodiče v pyžamech. Byl to pohled k nezaplacení.
Po chvíli jsem se slitovala. Vzala jsem svůj funkční klíč, z okna jsem alarm vypnula a šla jsem spát. Ráno bylo doma hrobové ticho. Tomáš byl rudý studem a naštváním. Rodiče mi sice trochu vynadali za ten noční poplach, ale když jsem jim vysvětlila, co se stalo, museli uznat, že jsem měla pravdu.
Od toho dne se Tomáš mého auta ani nedotkl. Dokonce se mi i omluvil. Možná to byla trochu drsná lekce, ale byla to jediná věc, která na něj zabrala. Někdy prostě domluva nestačí. Někdy je potřeba hlasitý budíček, aby si lidé uvědomili, kde jsou hranice. A já mám konečně zase svou svobodu. A hlavně, klíče od něj mám už jenom já.
