Článek
Moje přítelkyně Anna je úžasná žena. Je chytrá, milující a v práci v laboratoři je naprostý profík. Má ale jednu vlastnost, která je zároveň obdivuhodná i trochu děsivá. Je posedlá čistotou. A nemyslím tím, že má ráda uklizeno. Mluvím o naprosto extrémní úrovni. Její byt je vždycky tak nablýskaný, že byste z podlahy mohli jíst. Sprchuje se i třikrát denně a svůj kartáček na zuby si schovává v igelitovém sáčku na chodbě, aby na něj v koupelně nešly bacily.
Já nejsem žádné špinavé prase. Uklízím, myju nádobí a nedělám nepořádek. Ale proti ní jsem amatér. Její auto nemá na podlaze jediné smítko. Oblečení pere v ruce hned, jak ho sundá. Je to fascinující. Dokud jsme jen řešily běžné věci, dalo se s tím žít. Ale teď, když se náš vztah stal vážným a začaly jsme mluvit o budoucnosti, narazily jsme na obrovský problém.
Anna totiž zoufale touží po dětech. A já bych si děti také moc přála. Problém je v tom, že Anna v životě nebyla v blízkosti žádného malého dítěte. Nikdy nehlídala, nemá mladší sourozence. Její představa o dětech je jako z reklamy. Myslí si, že si pořídíme miminko a její dokonale uklizený byt zůstane stále dokonale uklizený. A že to miminko bude také stále dokonale čisté.
Já jsem pravý opak. Jsem nejstarší ze čtyř dětí a mám devět mladších bratranců a sestřenic. Vyrůstala jsem na vesnici v chudší, ale velké a milující rodině. Od deseti let jsem hlídala děti. Vím přesně, co to obnáší. Vím, že neexistuje nic takového jako čisté batole. Ne na déle než deset minut.
Když jsme se o tom nedávno začaly bavit, snažila jsem se jí to jemně naznačit. Řekla mi, že když se budeme obě snažit, budeme mít nablýskaný byt i nablýskané dítě. Musela jsem se pousmát. Zeptala jsem se jí, jak si tedy představuje, že zvládne takové ty běžné dětské nehody.
„A co budeš dělat s pokakanýma plenkama?“ zeptala jsem se. „Co se zvratky, které ti přistanou ve vlasech? Co s rozlitým malinovým džusem na novém koberci? Co s marmeládou rozmazanou po zdi? Co s talířem polévky, který dítě schválně převrhne jen tak z legrace?“ Vyjmenovala jsem jí všechno, co jsem sama zažila.
Ale ona se na mě jen podívala s naprostým nepochopením. „Tohle dělají jen nevychované děti,“ řekla s jistotou v hlase. „Děti, kterým rodiče nestanovili jasné hranice. Naše dítě takové nebude.“ Snažila jsem se jí vysvětlit, že to není o výchově, ale o vývoji. Že malé děti prostě nemají plně vyvinutou motoriku ani sebekontrolu. Že nehody se prostě stávají.
„Anno, jestli chceš mít děti,“ řekla jsem jí, „musíš se smířit s tím, že budou dělat nepořádek. A že náš byt bude taky plný nepořádku. Tak to prostě je.“ V tu chvíli se ale náš klidný rozhovor změnil v ošklivou hádku.
Její tvář ztvrdla a v očích se jí objevil chlad. „Ty mě vůbec nepodporuješ!“ vyjela na mě. „Jen hledáš výmluvy, proč se mnou nemít děti! Snažíš se mě donutit, abych byla větší špindíra jako ty!“ Její slova mě zasáhla. Já nejsem špindíra. Jsem jen realista.
Ona si myslí, že útočím na její sen. Ale já se jen snažím ji připravit na realitu, aby pak nebyla v šoku. Co se stane, až poprvé uvidí, jak si naše dítě rozmazává jídlo po obličeji? Zhroutí se? Bude na to dítě křičet? Bude ho vinit z toho, že není dokonalé?
Celá ta hádka mě teď sžírá. Začínám pochybovat sama o sobě. Možná má pravdu. Možná naše rodina byla opravdu jen extra nepořádná, protože jsme byli chudí a žili na vesnici. Možná, že s dostatečným úsilím se dá opravdu udržet domácnost s dítětem v dokonalé čistotě a já jsem jen líná a mám nízké nároky.
Jsem z toho zmatená a smutná. Miluji ji a chci s ní mít rodinu víc než cokoliv jiného. Ale bojím se. Bojím se, že její nereálná očekávání zničí nejen ji, ale i naše budoucí dítě. A nevím, jak ji mám přesvědčit, že trocha špíny a nepořádku není konec světa, ale jen normální a vlastně i krásná součást života s dětmi.
