Článek
Pracuji jako účetní a minulý týden jsem měla naprosté peklo. Blížil se konec měsíce a já jsem musela dokončit důležitou uzávěrku pro jednoho z našich největších klientů. Byla jsem v tom ponořená dva dny v kuse, sotva jsem si došla na oběd a v hlavě mi hučelo z těch všech čísel. Zbývala mi asi hodina do termínu a já jsem se modlila, ať už mě nikdo neruší. A přesně v tu chvíli se u mého stolu objevil kolega Petr z marketingového oddělení.
Vypadal, že je v naprosté panice. „Jano, mám obrovský problém,“ vyhrkl. „Za půl hodiny mám velkou prezentaci a právě mi umřel notebook. Musíš mi půjčit ten tvůj.“ Jeho slova nebyla prosba. Byl to příkaz. Podívala jsem se na něj a pak na svou obrazovku plnou rozdělané práce.
„Petře, to nejde,“ odpověděla jsem slušně, ale pevně. „Jsem uprostřed něčeho strašně důležitého, mám termín a nemůžu teď přestat.“ Snažila jsem se mu vysvětlit, že jakmile to dokončím, ráda mu pomůžu najít nějaké řešení. Ale on mě vůbec neposlouchal.
„Já jsem taky uprostřed něčeho důležitého!“ odsekl arogantně. A pak udělal něco neuvěřitelného. Začal se natahovat přes můj stůl a snažil se mi ten notebook prostě vzít. Surově, bez dovolení.
Instinktivně jsem notebook přitáhla k sobě. „Co si to dovoluješ?!“ křikla jsem na něj. V tu chvíli se náš rozhovor změnil v ošklivou, hlasitou hádku. „Potřebuju ho víc než ty!“ ječel na mě. „Moje prezentace je důležitější než nějaké tvoje tabulky!“ Jeho drzost a sobectví mi vyrazily dech.
Naše hádka přitáhla pozornost celé kanceláře. Všichni přestali pracovat a jen na nás zírali. Bylo to neuvěřitelně trapné a ponižující. Hádali jsme se tak hlasitě, že si toho všiml i člen ostrahy, který zrovna procházel kolem naší kanceláře. Nakoukl dovnitř a přísně se zeptal, jestli je všechno v pořádku.
Petr, když viděl ochranku, konečně couvl. S naštvaným výrazem si něco zamumlal pod vousy, otočil se a uraženě odkráčel. Já jsem zůstala sedět u stolu, celá roztřesená, a snažila jsem se uklidnit a vrátit se k práci.
Myslela jsem si, že tím to skončilo. Ale mýlila jsem se. Petr se rozhodl pro pomstu. Místo aby se omluvil za své chování, šel si na mě stěžovat k mému vedoucímu. Tvrdil mu, že jsem byla neochotná a odmítla jsem mu pomoct v nouzové situaci.
Naštěstí je můj šéf rozumný člověk. Vyslechl si i mou verzi a plně se mě zastal. Řekl mi, že jsem se zachovala správně a že Petr neměl žádné právo se takhle chovat. Byla to pro mě obrovská úleva. Ale klid netrval dlouho. Petr se rozhodl, že mi ze života v práci udělá peklo.
Od toho dne se chová nesnesitelně. Vždycky když jdu kolem, sjede mě jedovatým pohledem. V pracovních chatech mě naprosto ignoruje. A co je nejhorší, začal mi schválně škodit. Minulý týden jsem potřebovala od jeho oddělení důležité podklady pro report. Schválně mi je neposlal a já jsem kvůli němu prošvihla termín.
Jeho chování je dětinské a ubohé. Stále nemůžu uvěřit tomu, že si dospělý člověk může myslet, že jeho práce je automaticky důležitější než práce všech ostatních. Že má právo sebrat někomu jeho pracovní nástroj, jen proto, že on sám má problém.
Je smutné, že jeden takový člověk dokáže otrávit atmosféru v celé firmě. Snažím se ho ignorovat, ale je to těžké. Každý den chodím do práce se staženým žaludkem a čekám, jaký další podraz si na mě vymyslí. A to všechno jen proto, že jsem si dovolila bránit svou vlastní práci.
