Článek
Poslední tři roky jsem v práci dýchala jen pro jediný cíl. Brzké ranní porady, přesčasy do noci, víkendy u počítače. Dřela jsem do úmoru. A dneska se to stalo. Povýšili mě. Stala jsem se vedoucí týmu. Byla jsem na sebe tak pyšná, tak šťastná. A v záchvatu naivní naděje jsem si řekla: „Tohle je tak velká věc, z toho prostě musí mít radost.“
Cestou k našim jsem koupila lahev dobrého vína. Chtěla jsem to oslavit. V hlavě jsem si přehrávala, jak mi gratulují, jak mě obejmou, jak řeknou, že jsou na mě hrdí.
Vešla jsem do obýváku. Máma sjížděla Facebook na tabletu, táta sledoval Specialisty v televizi. Vzduchem se nesla ta známá, pohodlná apatie. S úsměvem od ucha k uchu jsem spustila: „Mami, tati, mám úžasnou novinu! Dneska mě v práci povýšili!“
Máma na vteřinu zvedla oči od obrazovky. „Jo? To je hezký,“ řekla a vrátila se ke svému tabletu.
Táta ani neotočil hlavu. „A přidali ti aspoň pořádně?“ zeptal se, zatímco na obrazovce probíhala honička.
A bylo to. Konec oslavy. Konec mého nadšení. Lahev vína v mé tašce najednou ztěžkla o sto kilo. Žádné „Gratulujeme!“ Žádné „Jsme na tebe pyšní, Janičko!“ Žádný zájem o to, co to pro mě znamená, kolik práce za tím bylo. Jen strohé, praktické zhodnocení finančního přínosu.
Cestou domů v autě mi to všechno došlo. Proč nikdy nemluvím o tom, když se mi něco povede. Proč zlehčuju své úspěchy. Proč když se mě kamarádi zeptají, jak se mám, odpovím jen „jo, dobrý“, i když se mi zrovna daří skvěle.
Celý život se podvědomě chráním. Chráním se přesně před tímhle pocitem. Před tou ledovou sprchou lhostejnosti. Před tím zjištěním, že moje radost, můj úspěch, moje pýcha jsou pro mé nejbližší jen nezajímavá informace, která ani nestojí za to, aby zvedli hlavu od obrazovky.
Je snazší nic nečekat, než být znovu a znovu zklamaný. Je bezpečnější držet svou radost v tajnosti, než se dívat, jak umírá v nezájmu ostatních. A tak se člověk naučí slavit potichu. Sám.
Jsem úspěšná, kompetentní mladá žena. Ale v očích mých rodičů jsem asi jen položka v rozpočtu. A ta bolest z toho zjištění je mnohem horší než jakýkoliv pracovní neúspěch. Představte si, že vám někdo k úspěchu pogratuluje. Pro mě je to pořád sci-fi.
Závěrečná výzva
Je pro vás také těžké dělit se o své úspěchy a radosti? Bojíte se lhostejné reakce svých nejbližších? Napište mi svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Možná se musíme naučit slavit sami se sebou, i když ostatní neslaví s námi.
