Článek
Jsem v devátém měsíci těhotenství a do termínu porodu mi zbývá asi týden. Každý, kdo tohle zažil, ví, co to znamená. Jsem unavená, oteklá, bolí mě záda a každý pohyb je pro mě výkon hodný olympijského atleta. Jediné, po čem toužím, je klid. Ale zdá se, že těhotenské břicho funguje jako magnet na ty nejpodivnější lidi na světě, kteří si myslí, že mají právo na vaše soukromí. A přesně to se mi stalo včera při nákupu v supermarketu.
Potřebovala jsem jen pár drobností a doufala jsem, že to bude rychlá akce. S funěním jsem se propletla mezi regály a konečně jsem se dostala k pokladně. Postavila jsem se do fronty a těšila se, až budu doma. Za mě si stoupl starší manželský pár. Paní se na mě okamžitě vřele usmála. „Jé, maminko, vy už to máte za pár!“ řekla tím typickým, babičkovským tónem.
Byla jsem na to zvyklá. Usmála jsem se a odpověděla, že ano, že už se to blíží. „A už víte, co to bude?“ pokračovala zvědavě. „Bude to holčička,“ odpověděla jsem a pohladila si břicho. Až potud to byla naprosto normální a milá konverzace, jakou zažívám každý den. Ale pak se to zlomilo.
„To je krásné,“ zajásala. „Tak povídejte, jaké bude jméno!“ Její dotaz už byl trochu moc osobní, ale stále jsem se snažila být slušná. „To si zatím necháváme pro sebe,“ řekla jsem s úsměvem. „Nechceme to prozradit, dokud se nenarodí.“ Byla jsem přesvědčená, že to pochopí.
Ale její úsměv okamžitě zmizel. Její tvář ztvrdla a v očích se jí objevil uražený výraz. „Ale to není fér!“ řekla najednou mnohem hlasitěji. „Musíte mi to říct!“ Zůstala jsem na ni jen zírat, naprosto v šoku. Ta žena, kterou jsem viděla poprvé v životě, se na mě zlobila, protože jí nechci prozradit jméno svého nenarozeného dítěte.
„Promiňte, ale neprozradili jsme to nikomu, ani rodině,“ snažila jsem se to zachránit. Ale ona byla v ráži. „Ale to je přece jedno!“ zvýšila hlas ještě víc a pár lidí ve frontě se po nás otočilo. „Vy mi to musíte říct! Vždyť já už vás možná nikdy v životě neuvidím!“
Její logika byla tak absurdní, že se mi chtělo smát. Ta představa, že já mám nějakou povinnost uspokojit zvědavost úplně cizí paní, jen pro případ, že bychom se už nikdy nepotkaly, byla neuvěřitelná. V tu chvíli mi došla trpělivost. Moje těhotenské hormony a únava udělaly své. Rozhodla jsem se, že na její hloupou hru přistoupím.
„Víte co,“ řekla jsem s tím nejsladším úsměvem. „Tak co kdybychom to udělaly takhle. Pokud mě ještě někdy potkáte, bude to pravděpodobně až po porodu. Tak se jí pak můžete zeptat sama, jak se jmenuje, ano?“ Její manžel, který do té doby jen mlčel, se začal tiše smát.
Ale ona můj vtip nepochopila. „Vždyť to bude miminko!“ odsekla naštvaně. „To mi přece nic neřekne.“ Podívala jsem se na ni, pokrčila rameny a s naprostým klidem jsem pronesla poslední dvě slova. „Já taky ne.“
V tu chvíli jsem přišla na řadu u pokladny. Zaplatila jsem svůj nákup a pomalu jsem odcházela. Cítila jsem na zádech její probodávající pohled. Celou cestu k autu jsem se musela smát. Bylo to tak bizarní, že to ani nešlo brát vážně.
Je neuvěřitelné, jaký pocit nároku někteří lidé mají. Zvláště vůči těhotným ženám. Jako by vaše tělo a vaše dítě byly najednou veřejným majetkem, na který má každý právo sahat a vyptávat se na ty nejintimnější detaily. A běda, když si dovolíte říct ne. To jste pak hned ta zlá a sobecká.
Jsem ráda, že jsem se nenechala zastrašit. A i když to byla jen malá, bezvýznamná slovní přestřelka ve frontě v obchodě, pro mě to bylo malé vítězství. Vítězství zdravého rozumu nad naprostou absurditou. A já jen doufám, že ta paní si z toho odnesla alespoň malé ponaučení. I když o tom silně pochybuji.
