Článek
Minulý týden jsem musela jet pracovně z Prahy do Ostravy. Je to dlouhá a únavná cesta, a tak jsem se rozhodla, že si jednou za čas udělám radost. Připlatila jsem si za jízdenku do první třídy v Pendolinu. Těšila jsem se na klid, na pohodlné sedadlo a na to, že si budu moct v klidu pracovat na notebooku, aniž by se na mě někdo mačkal. Netušila jsem, že se moje vidina klidné cesty brzy změní v téměř čtyřhodinové peklo plné drzosti a pasivní agrese.
Když jsem nastoupila do vlaku, všechno vypadalo skvěle. Našla jsem si své místo u okna a vedle mě si sedl muž, mohlo mu být tak kolem padesáti. Vypadal slušně. Vlak se rozjel a já jsem si vytáhla sluchátka a zapnula hudbu. Asi po deseti minutách se ale v uličce objevila žena s asi desetiletým chlapcem. Zastavili se u našeho sedadla a žena se obrátila na mě.
„Dobrý den,“ začala. „Tohle je můj manžel a syn. Máme bohužel místa až v druhé třídě. Nebyla byste tak hodná a nevyměnila si se mnou místo, abychom mohli sedět celá rodina pohromadě?“ Podívala jsem se na ni a pak na své pohodlné sedadlo, za které jsem si připlatila.
„Nezlobte se, ale ne,“ odpověděla jsem slušně. „Tohle místo jsem si speciálně rezervovala, abych měla klid na práci.“ Očekávala jsem, že to pochopí a půjdou pryč. Ale ona se nevzdávala.
„Ale no tak,“ pokračovala a nasadila prosebný tón. „Když si se mnou nechcete vyměnit místo vy, tak si sem aspoň může sednout náš syn, ne? Vy přece nepotřebujete, aby vedle vás bylo volno.“ V tu chvíli už jsem začínala být naštvaná. Nejenže chtěla moje místo, ale ještě mi diktovala, kdo má sedět vedle mě.
V tu chvíli si jejich hovoru všimla paní průvodčí, která procházela kolem. „Děje se něco?“ zeptala se. Žena jí okamžitě začala vysvětlovat svou situaci. A pak, aby dodala svým slovům váhu, udělala něco neuvěřitelného. Ukázala na mě a s úsměvem řekla: „Ale my se určitě domluvíme. Tohle je totiž naše teta. Ona si s námi to místo určitě ráda vymění, že ano, Jani?“
Zůstala jsem na ni jen zírat s otevřenou pusou. Ta žena, kterou jsem viděla poprvé v životě, o mně bez mrknutí oka lhala průvodčí, že jsem její příbuzná, jen aby dosáhla svého. „Ty lidi jsem v životě neviděla,“ řekla jsem naprosto klidně a podívala se na paní průvodčí. „A své místo si měnit nebudu.“
Paní průvodčí si povzdechla, bylo vidět, že takové scény nezažívá poprvé. „Paní, slečna má platnou jízdenku na toto místo,“ řekla té ženě přísně. „Buďte tak laskavá a vraťte se i se synem na svá místa v druhé třídě.“ Ta žena zrudla vzteky, popadla syna za ruku a uraženě odkráčela.
Myslela jsem si, že tím je celá věc vyřízená. Ale mýlila jsem se. To nejhorší mě teprve čekalo. Její manžel, který celou dobu seděl vedle mě a mlčel, se ke mně otočil. A následující téměř čtyři hodiny mi dělal ze života peklo.
Nemluvil přímo na mě. Jen si pro sebe, ale dostatečně nahlas, abych to slyšela, neustále mumlal jedovaté poznámky. „Někteří lidi jsou tak sobečtí, to je neuvěřitelné.“ „Kvůli jedné paní teď moje rodina nemůže být pohromadě.“ „Člověk by čekal trochu lidskosti, ale dneska už se to nenosí.“
Pokaždé, když jsem si sundala sluchátka, abych se napila, pokračoval ve svém monologu. Bylo to psychické týrání. Cítila jsem se provinile, i když jsem věděla, že jsem neudělala nic špatného. Jen jsem si bránila to, za co jsem si zaplatila. Ale jeho neustálé poznámky mě nahlodávaly.
Když jsme konečně dorazili do Ostravy, byla jsem tak vyčerpaná, jako bych tu cestu běžela maraton. Ne fyzicky, ale psychicky. Ten muž mi svým chováním naprosto zničil celou cestu. Když jsem vystupovala, jen jsem si říkala, že někteří lidé jsou neuvěřitelní. Jejich drzost a sobectví prostě nezná mezí. A já jen doufám, že už je nikdy v životě nepotkám.
